Kmet
Kmet, a, kmet', ě, m. (vz Hosť; na Slov. kmeťo, a, m. ); pl. kmetové (obyč. než: kmeti). Slovo, kmeť příbuzné řeckému nw^r?/? (ve- sničan, xw/it] = ves). S tímto slovem a ni- koli s latinským comes. (Brandl v Gl. 93. i toto spojení s latinsk. comes připouští) spojiti sluší naše slovo. Stran původu vz ještě Mz. 42. Znamenalo původně v češtině samostatného hospodáře, hlavu rodiny, vlá- dyku, Grundbesitzer. Kat. 117. V 14. a 15. století znamenalo i sedláka i přísedícího n. přísežného soudce velikého soudu zemského i soudu městského. Mus. IX. 431. V 16. stol. význam sedláka se již také v Čechách vy- trácí. Vz více v Pr. 1869. str. 596. a násl. a Jg.. (Slovník). Že sedláci Čeští sluli k-y,vysvítá ze zákonu knížete Konrada Oty(z konce 12. stol. ), jenž ustanovuje, že k pů-honu mají býti přibráni dva k-i počestníz okolních vesnic (duos kmetones de circum-sedentibus villis). V Rkk. 36.:, Netužte kme-tie! netužte, juž vám travička vstává takodlúho stúpaná cuziem kopytem'. Některý pán,jmaje svého čstného kmetě bohatého —i die:Chlape! proč jsi to směl učiniti, žes viecejměl dědiny, než jiný mój kmet. St. skl.Žádného neváží (lid sedlský a obecný) lečty pány, jichž kmeté jsou a to pro hrůzujich. Bls. O kmetech jelikož přísežných (ju-ratus, Schöppe) praví Rkp. lit.:, Kmetů přinaší rychtě šest býti má, rychtář sedmý´. —