Hnouti
Hnouti m. hbnouti (g?ebnati). Hýbu a hýbou m. hýbi a hýbí, přehláska zrušena. Gb. Cf. Mkl. Etym., 82., 83., Mz. v List. filol. 1880. 207.—208. — abs. Ani hni! Vz Hni. Ani nehnul (netančil nic). Us. Hybaj (nepřehlasený tvar) na pole, do školy! Hybaj mně odtud! Hybaj z domu, z lesa! Hybaješ! Hybaj dostati = výprask. To obilí dostalo hýbaj (je zničeno). Us. Sd., Knrz. — (se jak, kam, odkud) čím. H. nějakou otá- zkou. Osv. 1. 73. Národem hýbati. Bart. Rtoma hýbá jemně. Čch. Bs. 59. Ústy úsměch hne mžiknutím. Osv. VI. 871. Sou- cit hnul jeho srdcem. Vrch. Žádný jeho kostmi nehýbej. Bj. Jen si nehýbat štěstím. U Rychnova. Dobrovolné podvolení právy hýbe. Vš. 123. Račtež nás naučiti, kterak tiem hýbáno býti jmá podlé práva. NB. Tč. 252. Hýbal mne režným hláskem = bil. Kld. 1. 203. Neb často hýbají súdem protiv právu na škodu chudým pro bohaté. Št. Kn. š. 146. Hnu zástupem. Exc. Přirozená milosť jimi hýbe. Vš. Nelze by tam hnúti zrakem. Op. Š. 33. Anděl tú vodú hnieše. Krist. 64. a. Hnul jest lidem. Hus I. 393. Ale že z své vóle hnul milostí k sobě prve než k Bohu; Ktož jest hrdý, nedá sebú hnouti pravdě; Že jí (myslí) ani lakomstvo nehýbe od pravdy; Nehnú-li se tiem v hrdosť. Št. Kn. š. 122., 142., 150., 161. Lidé mocní činie nepokoj veliký na světě hýbíc světem jako pólnoční vietr mořem. Št. R. 142. a. — se jak proti komu. Strana andělóv jediné ze své hrdé vůle hnula se jest proti Bohu. Št. Kn. š. — co, koho. (Záboj) hýbal varytem svým hrady královské. Koll. Sl. dc. I. 93. On křikne: Nehýbaj nás žádný, již se jest zle mezi nimi stalo. NB. Tč. 72. Ruka hříšníkova nehýbaj mne. Ž. wit. 35. 12. — se kudy (kde). Co se ti zase moz- kem v tvé kotrbě hýbe? Drsk. H. se dobrú cestú? Smil v. 1040. — odkud (kam čím). Nepřítel hnul se od města. Dch. Ať se zdráv s toho místa nehnu. Us. Brat. Žádný ze svého h. se nechtěl (ustoupiti). Sá. Zapřáhli 300 volů a 200 koní a ešče sanutí z místa h. němohli. Sš. P. 40. H. se se místa. Dal. 20., Žžk. 10., BO. Hnul jest stany vojenskými ot Jerusalema. BO. A tak hnuli sú se kněží z dobrovolné chudoby Kristovy v lakomstvie, v smilství. Hus II. 356. Ješto sú se svú žádostí zlú od pRavdy hnuli. Št. Kn. š. 152. Hybaj z místa. Us. Ktk. Hybaj z mé kolíbke. Sš. P. 780. Hybaj dolů z voza. Sl. ps. 384. Slíbil mnú odtud nehýbati. Půh. 1. 150. A keď prišli v prostred mora: Hybaj, milá, dolu s koňa. Sl. ps. 77. Aby věc z místa hýbána nebyla. Bdž. 157. — kam. Musím k pánu Bohu na súd h. (jíti). Sš. P. 13. Hybaj, ďáble, do propasti. Sš. P. 34. Hybaj, synečku, za vozy. Ib. 459. — kdy (kam čím). Čeleď aby se nehýbala od jednoho k druhému leč při sv. Jiří neb při sv. Václavě. Sedl. Rychn. 402. Při blsketu takém nelzě by tam h. zrakem po všem kostelu v Efeže. Výb. II. 2. Hnuli jsmy se ot řeky druhý na dcět den. BO. V pondělí hnuli jsme se všichni společně. Pref. 501. — se. Hnul se průvod, Vlč., led, Dch., Osv., její ret. Kká. Hni se! Již se to hýbá. Us. Dch. Ještě se nebe hýbe (ještě je čas). Exc. Což se hýbe. Ž. wit. Puer. 79. — se kam. Vlak hnul se ku Praze. Us. Tataré se hnuchu v pravú stranu. Výb. I. 46. A tak nemaje naděje do božie pomoci i nechce se k němu chutně h. Št. Kn. š. 31. — kde. Cos hnulo se v něm. Vrch. Když uzří, že se hýbají v něm ty žádosti. Št. Kn. š. 183. — s čím. Na dvú městú s tělem svatým hnúti nemo- žiechu. Dal. 53. Vácha kam bylo potřebí, hnul se s ní (korúhví) udatně. Let. 67. — se za kým. Ty spěcháš dál a nejistý můj krok zas k novým divům hne se za tebou. Vrch. — strany čeho. Nechtěje již více strany titule hýbati. Žer. Záp. I 98.