LokalLokal, u, m., z lat., pád při skloňování. Lokal n. lokativ jmenuje se v mluvnici ten pád, kterým se prostě 1. k vytknutí místa na otázku kde? odpovídá. Sprosi kněžnu utr Vyšegradě. L. S. 26. Posadi Vladiměra Černigově. Nest. Ta se písmu čísti naučila Frankovskej vlasti. Výb. I., 166. Hluboko dole jest studánka čisté vody. Har. Němci chtie doždati, by na mostě Prazě (v Praze) nebylo viděti Čecha. Alx. Kázal jeho jíti a žaláři (= v ž... ) zamknuti. Pass. Hrále v krvi jakžto vodě (= ve vodě) kalie. Alx. Že zle porobenstvě (v p... ) žíti. Kat. 139. Cf. Čtvernohých hovad a zemiplazóv (nyní zeměplazův). Hus. U jmen vlast- ních: Gogolicih, Vrsovicih, Suinarih, Buto- vicih atd. Vz Er. Regesta 77. —80., Mkl. S. 638. Rukama sě zmrzlej zemi podpierajíc (m. o zemi). — 2. K vytknutí času, kdy se co stalo. Létě slunce má horkosť velikú. St. skl. Zimě dietě na led vede. Dal. Zimě ležíš na kamnách. Výb. I., 951. Prosím vás, abyste noci se mnú měli kvas. St. skl. Ktož zeď kamennú dělá zimě. Bibl. (nejstarší). Jeho rúcho i zimě i letě (m. i v zimě i v létě) jediná žíně byla. Pass. Aby zimě i lete ovoce na tobě bylo. Výb. I. 401. Ež máme noci (m. v noci) na jitřní vstáti. Št. Mravenec shromažďuje ve žni, což zimě (v zimě) jie. Bibl. Bíle dně se ukáže klam. Jg. Něco bíle dně povážiti. Dne ni noci přestanúce. Alx. 1081. Věnec zimě i létě vždy při své barvě ostával. Tkadl. Střely letjé jakžto krópje z búře létě. Alx. 161. Protož létě bude že- brati. Bibl. Zákonníci duchovní časích bu- dúcích býti měli. Pass. To již bude pozdě hodě. Alx. 154. Jakž jutře bude ráno. Alx. 1076. To bylo lůni. Svěd. To se stalo loni, Jg., v lůni, v loni. Vz Mkl. S. 651. Vz Zima, Loni. — 3. Lokal způsobu. Jsú mnozí oby- čeji, s nimiž nelze na dlúze čistotě býti. Št. — Vz více v Jireč. Nákresu mluvnice staročeské §§. 328. a 329. a v Mtc. 1870., 43. — 44. (Brt. ) — Gb., Hš., Mkl. S. 652. — Z těchto příkladů patrno, že lokalu se uží- valo absolutně, t. j. bez předložek vzhledem na prostor, způsob a zvláště vzhledem na čas. Vz také ještě Počátky staročeské mluv- nice P. Šafaříka (na str. 115. ) a Musejník 1847. str. 127., 135 a Bopps Vergl. Grammt. §. 563. Lokal bez předložky kladen ještě v 2. čtvrtině 13. stol. Tinci = v Týnci. 1228. Šb. Tedy už záhy jen s předložkami se uží- val. Gb. V nynějších jazycích slovanských vyhynul až na skrovné zbytky vyjma pří- slovce v -ě a klade se, když se mluví: a) o místě na otázku kde: dole, vně, doma. Všichni jsou vně. (Us. )— b) O čase na otázku kdy? na který čas? v kterém čase?: včera, loni, měsíčně, ročně, časně, budoucně. — c) O jakosti na otázku, jak se co děje: dobře, těžce, tajně. — d) Když se praví, v jakém stavu co jest. Není to dobře. Počínali si bez- pečně. — c) O množství na otázku: jak mnoho, v jakém množství ? Byl drahně dní u vězení. (Br. ) Má hojně síly. — f) Když se vlastnosť čeho stupňuje. Seděl tuze daleko. (Svěd). Jest náramně bohatý. Zk. Ml. II. 22. — My nyní ovšem ani netušíme, že to jsou lokaly. L. se udržel jakožto pád samostatný v indoeuropských jazycích jen v skr., zend- ském, slovan. a litevském; v jaz. lat., řec., něm. a celtickém splynul s příbuzným dati- vem. Původní a dlouho zachovalá koncovka jeho jest v sg. -i, která jest kořen náměst- kový; k naznačení totiž rozličných pádův, jimiž rozličné vztahy pojmové měly býti vyjádřeny, rozličné kořeny náměstkové se přibíraly a ku kmenům jmen připojovaly. Původně tedy na př. od vâk, řeč, lok. vâk-i, skr. vâč-i; v řeč. a lat. jen zbytky: otxo-i, '/áfia-t, domi, belli, Corinthi, Romae m. Romai zůstaly; v lit. vilke m. vilka-i. Ve starob. zastupuje lokal skoro u všech kmenů zá- roveň dativ: sloves-i, imen-i, mater-i; gosti je vlastně z gosti-i, vlbcě z vlkai. Koncovka lokalu dvojného byla původně, podlé pozděj- ších z ní povstalých soudíc, —aus, kteráž jest v skr. -ôs: vâčôs, v slov. -?: vlbku, rąku, strč. rybú, dušú atd. V lokale pl. jest nej- staršího rázu koncovka zendská -šva a skr. -su, ve v?dách pak ještě -susu m. -susa = su -|- sa, koncovky lokalu -su a známky pl. -sa; v lit. -su, později se. Ve slovanských jazycích ze skr. koncovky -su se vyvinulo -chb., na př. původně vâk-šva, skr. vâk-su, řec. Ô7I-6Í, lit. vlku-su neb -se, starobulh. vltcech-B, rakacht. Slovančina zachovala však i koncovku -sb m. skr. -su v náměstkách násb a vásb a čeština kromě toho ještě ve starých listinách 11. a 12. stol.: Lužás, Dol- jás, Topolás, tvýs m. Lužách, Doljách, To- polách, tvých; Lužás atd. jsou zase skrá- cené tvary m. Lužanech, Dolanech, Topol- janech, jako od nom. sg. na -anín druhá polovice této přítvorky ve slov. jazycích ve skloňování odpadá. Vz -janín. Gb. ve S. N. a Hl. 101. — Lokal sg. 1. sklonění vycházel v staročeštině pravidelně v -ě; teprv v 14. stol. počíná se i -u objevovati; v pl. vy- cházel pravidelně na ěch. Kt. Nyní příponu -ě (-e) přijímají obyčejně a) bezživotná v: b, p, v, s, z, l, m: na dubě, na stole, v domě; b) jména svátkův: po sv. Janě. Ale mluví-li se o svatých jakožto osobách, užíváme pří- pony -u: o svatém Václavu. Jména v: d, t, n a r mají brzo -u brzo -ě: v Brodu, v Brodě. Jména měsícův a v: h, ch, k mají obyčejně -u: v lednu, o Bohu, v březnu, ale: po roce, v kožiše, ve stoze. Koncovka -ovi jest řídká a jen u životných: o dědovi, poslovi. Kz. Lok. pl. jmen rodu muž. a střed. končí se z pravidla v -ích a -ech. Ale za příčinou libozvuku připouští se druhdy také -ách, zejména ve slovech zdrobnělých jako v: po- tůčkách, lesíčkách. Sen, Traum, má vždy: ve snách. V uchách (Henkel), v okách (Schlinge). Brs. 4., 8. Vz Kolo. V příponě lok. pl. jest ch pozdější m. s. V listinách 11. —13. stol. čítáme u jmen v -any ukončených lokaly v -ás: Dolás — Dolanech. Kt. Vz Ht. Obranu 16., -ás. Stran koncovek vz Skloňování, -ách. — Lok. pl. jmen podstatných u Če- chů v pruském Slezsku v -och (n. -ách), vz -och, -ách. — S lok. se pojí předložky: při, na, o, v (ve), po. Vz tyto.
