Douti
Douti, douvati. Vz Mz. v List. filolog. VII. 168. O časování vz Dmouti. — abs. Ten duje (pije jako duha = hltavě). Na jihových. Mor. Vck. Duje jako duha. lb. Šd. — co. Duha duje vodu (pije). Ib. Šd. — (se) na koho. Sv. Pelagia se pože- hnavši na ďábla dula (dýchala). Pass. 875. Co se na mne duješ (se hněváš, se zlobíš)? Mor. Brt. Proč sa na mňa duješ? já na ťa hojákám, ty mně neděkuješ. Sš. P. 529. — se. Kdo větší a těžší řetěz měl, chodil vů- kol, dul se, honosil a chlubil. Kom. L. 91. Dycky se bohatý duje, že dobré vínečko pije. Sš. P. 525. Zvuk se duje. Dch. — kam. Do sebe d. = přílišně píti. Mor. Mtl. D. do někoho = beraniti. U Olom. Sd. — odkud. Teplý vánek z jihu duje. Hdk. — kudy. Duje vietor, duje po jeé- menom klase, každý milý pozná milenku po hlase. SI. ps. 182. Duje vichrik po du- bině, ach už moja radosť hyne. Koll. Zp. I. 68. — kde. Na řece se duly ledy, když nemohly pod most vjeti. Us. Tč.