KK jest hrdelní hláska. Vz Hláska, Jak se vyslovuje, o tom vz G. a sr. Gb. Hl. 19., 20., 22. — Po k následuje v českém jazyku vždy y, nikdy i (mimo cizí slova; u Poláků píše se naopak i). K před e, i, y (psaným i) psávali, jinde místo něho c: camena (kamena), cmete (kmetie), cral (král), nicakégo (nikakégo), ve spřežení s následu- jící hláskou v literou qu: quazz (kvas); někdy spřežkou kc: kclada (kláda). Vz Gb. Příspěvky k historii čes. pravopisu str. 29., 122., 194., 218., 237., 266. — Jména v -k ukončená jsou rodu muž. a skloňují se dle prvého sklonění (Páv, Strom); jaké koncovky mají v lokalu sg., o tom vz Lokal. K se mění na prvém stupni v c, na druhém stupni v č. Gb. Ale tato změna je z pozdější doby, neb litv. jí nezná. Vznikla tedy, když slovan. a litv. již se rozdělily. Schl. Vz C, č, Rozlišování. — K se rozlišuje v kořenech a pnech v c a c. Sr. kaditi — čaditi, kavka a strč. čavka, konati — činiti, kvíčala vedle cvíčala, xaídac — císař, maknouti — macati. Vz Ht. Zv. 100. — Před samohláskami jotovanými a úzkými mění se k v sykavku podnebnou řidší a hustší: c a č. Zejména děje se proměna v č před samohláskami e, i a před střídnicemi za ? (= i): a c; před studnicemi za é bývá proměna v c i v č a taktéž před samohláskou joto- vanou pojí se hrdelnice k s j a dává č, někdy také c. Gb. III. 108. — Před e původním v č: 1. ve vokat. sg. masc. I. sklonění: člověk — člověče, sedlák — sedláče. Vz Vokativ. — 2. V časování před příponami: -eš, -e, -eme, -ete, -en (v příčestí rodu trp. ). Tedy u ča- soslov 1. třídy mimo 1. os. sg. a 3. os. pl. praes. Tluku, tlučeš, tluče, tlučeme, tlučete, tlukou, tlučen (pečen, zamčen, dotčen). — 3. Před příponou -ek (před e m. cyr. b): ptak — ptáček, slavík — slavíček. — 4. Před e m. slov. a a cyr. ę: vlče, ptáče. Ht., Gb. — Pozn. K se nemění před e v instr. (bok — bokem), poněvadž zde e z o vzniklo (Mkl. ), během, na Slov. behom. Ht. Taktéž se ne- mění před vkladným e: oken. Gb. Hl. 109. — Před i, í 1. v ohýbání slov v c a v nom. pl. mužských podstatných a přídavných jmen živé bytosti značících: kluk — kluci, býk — býci, prudký — prudcí, tenký — tencí. Ale v obec. mluve se k neměnivá: tenký dubové; to jsou raky; — ale místy se k přece, rozli- šuje, jako ku př. v Krkonoších. (Šb. ). — b) V lok. pl. podstatných jmen: vlcích (m. vlciech), ptácích, počátcích. — c) V imperat. časoslov. 1. třídy na k se končících: peku — pec, řku — rci (ale v obec. mluvě, kdykoliv po c i se vynechává, mění se k v č: peku — pec — peč). — d) v 1. os. sg. časoslov: ská- kati — skáči. — 2. Ve tvoření slov v č: matka — matčin, člověk — člověčí, drak — dračí, tok — točiti, oko — očitý, vlk — vlčice, ruka — ručiti, muka — mučiti atd. — Na Slov.: matkin. (Ht. ml. sr. 51. ). — Před ě 1. ve skloňování a tvoření příslovcí od jmen přídavných v c: v roce, v mléce, v ruce (m. rucě), vlce (m. vlcě), veliký — velice, krátký — krátce; ale na Slovensku se obyčejně ne- mění: v ruke (m. v ruce), řidčeji s proměnou: v ruce (Šf. ). — 2. Ve stupňování jmen pří- davných a příslovcí v č: krotký —krotčeji, hořký — hořčejší, hezky — hezčeji. — Před příponami: -ba, -da, -ka, -ko, -ný, -ní, -ník, -ský, -stvo, -ství (m. -?ba, -?da atd. ) v č (končí-li se slovo samohláskou, tato odpadává: mouka — moučný), řečský — řecký, znak — značný, rok — roční, bok — boční, pták — ptáčník, ruka — ručník — ručka. Ale: prokní (Gb. Hl. 110. ). Vz Tvoření slov, Odvozování slov, Přípony: -ba atd. — Na konci slov mění se též pravidelně v č: sék-? seč, řeč, žluč (prožluk-lý); před samohláskami jotova- nými v č, někdy v c: pekja — péče, Melničan, pláču (= plaki-u); mýceti (myk), léceti (na- lík-nouti). Dle Schl., Kz., Ht. Zv. 102. a násl., Sr. ml. 150. a násl.; Gb. Hl. 108. —111 (vz zde více dle nového upravení těchto změn hlásky k). — K se střídá s 1. h, ch: chor — kůr, opláchnu — opláknu, chřástal — křástal, krušiti — hrušiti, chřtán — křtán, korouhev — chorúhev, krkati — chrkati, katrč — chatrč, křen — slov. chren, štíhle (malá štika) m. štíkle od štika, chopiti — cf. lat. capere; v obecné mluvě koště m. chvojště. krást m. chřást, skovati m. schovati. (Jir. ), Ht. Zv. 106., Sr. ml. 154.; Gb. Hl. 108., Kz., Schl. U Domažlic, na výcli. Moravě a po různu i na Slovensku říká se: hdo (m. kdo), nihdo (m. nikdo); Slovák pak trenčanský vyslovuje: chto, nichto. — V Domažlicku slyšeti schovat vedlé skovat, klíba vedlé chléb; v Krkonoších: soukotiny m. souchotiny, křtán m. chřtán, korela m. cholera (Kb. ); v Doudlebsku: ko- cholka m. chocholka, kocholouš m. chocho- louš, skovat m. schovat, klácholit m. chlá- cholit, křtán. Kts. — 2. Sg. „K zámku" vy- slovuje se: g zámku. V Krkonoších kroš m. groš. Ve vých. Čechách g m. k. Us. — Cf. Kto — kdo z gdo, mozek z mozg, mezek z mezh (ze staršího mezg). Gb. Hl. 108. Vz G. — S s. Sr. řec. -/. aydia, lat. cor, srdce; lat. octo, řec. o/. rá, něm. acht, čes. osm. Cf. změnu k v s: kloniti — sloniti, kluzký — slizký (Gb. Hl. 111. ). Vz o tom S, Hrdelnice. — 4. S p. Kondrát m. ponrava, Kostoloprty m. Postoloprty, Křivoklát m. Krivoplat. Jir. Cf. Perún — y. eyavvóí: — K je znakem českého nářečí: křepelka (přepelka), kapradí (papradí). Šf. Pod Krkon. precektor m. praeceptor. Kb. — 5. S t, ť. Krocan z něm. Truthahn. — Hlavně v obecné mluvě. V Krkonoších: tře- pelka m. křepelka, hejkman m. hejtman; v již. Čechách: tratiknot m. kratiknot; ve vých. Čechách: krtina m. třtina, klustý m. tlustý, klouct m. tlouci. Šb. Severně od Prahy: klouct m. tlouci, klačiť m. tlačiti, vyvrknout (nohu) m. vyvrtnouti. Sb. Na západní Mor. po různu: klustý m. tlustý, kloct m. tlouci. Šb. — Šentíř m. šenkýř. 0ir. — Skupenina kt mění se jako tj v češtině v c: nok-t?= noc, pek-t? = pec; infinitivy pek-ti — péci, tlouci, téci, říci, síci, vléci. Gb. Hl. 111. — Skupeniny sk v šť; ck v čť: německý — ně- mečtí. Vz Ht. Zv. 104. U jmen na -ina jest i č m. št ze sk: slovenčina. Vz o tom více v Ht. Sr. ml. 153. Tisk — tiščen — tištěn, pisk — piščeti — pištěti, vojsko — lok. vojsce — vojstě — vojště, polský — nom. pl. polscí — polští — polští, polščina — pol- ština a polčina, vosk — voščený — vošťěný. Gb. Hl. 110., 111. — K se vysouvá: seno ze sekno (sekati); — z ks: Sasy, něm. Sachsen, Saksen, Ht.; ze skupeniny kt: netopýr m. nektoptýr (noční pták; vz Netopýr); v obecné mluvě v násloví: dyby, dyž, dyť m. kdyby, když, kdyť. Jir., Kts. Lopotiti vedlé klopotiti, trestati vedlé strčes. tresktati; m. kdo, kdopak, kdepak, říká se v obec. mluvě: do, dopak, depak, dypak. Gb. Hl. 117. — K se (zřídka) vsouvá: stkvíti, Ht.; vykati od vy (vy ří- kati), žvýkati od zváti. Šf. Zaměstknati m. zaměstnati. Gb. Hl. 122. a 123. — K je příponou jmen podstatných přibírajíc jiné hlásky: -ik, -yk, -ek, -ak, -ák, -uk, -ek, -ka, -ko: slav-ík, před-ek, voj-ák, lal-ok, voz-ka, topůr ko, ko-cábka (cába), ko-pisť (písť). Jg. Kamýk, křemík (lépe: křemýk). Mkl. B. 240. — K, předložka, žádá dativu. Vystihuje 1. o místě stranu, kam se činnosť podmětu pohybuje. K uherské zemi se obrátil. Háj. Až k nebi dosáhla. Br. Tamo k modru vrchu. Rkk. 10. Jeli jsme k ostrovu. Jdeme k vrchu. Jg. K uherské zemi se obrátil. Háj. (Zk.; Mkl. S. 622. ). — 2. V přeneseném smyslu vyslovuje se cíl, ku kterému činnosť buďto tělesná aneb duševní míří, kam se táhne a řadí. — Sem patří časoslova jako: mluviti, odpověděti a zvláště složená s předložkami: při, na, po atd. K hanbě mne přivésti usilují. Br. Tvá povinnosť tě k tomu napomíná. V. Nepopouzej ho k hněvu. Solf. — 3. Při jménech povinnosti, práva, přízně, nepřízně, kde často je tolik co: proti. Nemějte závisti k sobě. Flav. On sám má právo k tomu. Flav. K němu nechuť měli. Háj. — 4. Užívá se jí k vytčení účelu, úmyslu, příčiny. Napomáhal k zvelebení koruny české. V. Dával národům příčinu k zlehčování jazyka. V. Soukeníci potřebují této byliny k barvení suken. Byl. Člověk přirozen je k dílu a pták k létání. Št, Ne k choti, ale k sluze by mě přijal. Kat. 696. Draka jsi stvořil k posmívání jemu. Výb. To k ničemu není. Někomu k vůli. Jg. To je k jídlu; papír je k psaní, kůň k jízdě, voda k mytí. Us Ku pomoci přijíti. Us. (Zk.; Mkl. S. 625. ). — 5. K vytčení přiměřenosti a současnosti (věci a činnosti, podlé které se co činí). Zdali k rozkazu tvému vzhůru se vznáší orlice? Br. S hřmotem kopá kůň zemi, až pokojně stojí k zvuku trouby, anobrž k zvuku trouby řehce. Br. K harfě zpívá. Us. Nemoc ta není k smrti, ale pro slávu boží. Br. (Zk.; Mkl. S. 625. ). — 6. K vytčení vztahu, strany kteréhož výrok aneb vlastnosť nějaká platnosť do sebe má (= vztahem nač, se strany čeho). Měkkost' je lahodná k dotčení. Št. Mně zle k mysli bylo. Kom. Ale k tomu kdo je způsobný? Br. K lidem dobře se chovati. Us. Ta věc k oku pěkná jest. Zyg. Váhavosť k dobrému. Velikou chuť k pánu svému má, Háj. K nohám dobrý, k srdci a k hlavě zdravý, k nesení malý atd. Us. ... jelikož k chudobě, většie jest nemieti, co by žádal. Št. N. Kř. 225., 12. — 7. 0 čísle, když se ustanovuje, jak asi veliké jest (= asi). Byl živ k osmnácti letům. V. Zabito jest ke dvěma tisícům lidí. V. (Zk., Mkl. S. 624. ). — 8. O čase, když se udává, ku které době se co blíží. Sešli se ke dni určitému. Háj. Té noci ke dni umřel. Jg. — Zk. Skl. 212 —215.; Ml. II. 28. -29.; Mkl. S. 622. -625. — 9. Ve smyslu výsledku, kde je i předložkou s na- hraditi lze. Jest mi to ku podivu (= s po- divením). Jest nám to k potěšení (=s po- těšením). V. (Brs. 96. ). — Pozn. 1. Před sou- hláskami, kde toho žádá libozvučnosť, klade se místo k: ke, ku, ač i toho nestejně za- chováváno. Jg. — Pozn. 2, Předložky této chybně se užívá s abstrakt, slovesným jménem ve smyslu možnosti. Zde jsou knihy k dostání. Vz Dostání. To není k vydržení m. to nelze vydržeti. Zde jest něco k vidění, k slyšení m. zde jest něco viděti, slyšeti. Brs. 9b.
