Vlastní
Vlastní = někomu náležející, což čího jest (v obec. mluvě: vlasní) a to a) co jest díl těla něčího, eigen. Vlastní rukou se pode- psati. Písmo v. ruky, zápis v. ruky, vlastní ruka; jistota vlastní rukou psaná. V. Pečeti naše přitisknouti a přivěsiti jsme nařídili a vlastní rukou podepsali. Pam. Val. Meziř. 133. Vlastníma očima viděti. Nosí v. vlasy (ne cizí). — b) Od někoho vycházející, jím učiněný, eigen. Svého vlastního stínu se báti. V. Aby sobě vybral dle vlastní vůle. Ddk. II. 209. Vlastní rozum král v hlavě. Vlastni chvála v oči práší, jiných chvála česť přináší. Prov. Tč. Z vlastní vůle, spontan. Us. Dch. Dle vlastního uznání; Vlastní silou. Us. Dch. To jsou v. slova jeho; Zlá rada vlastního pána bije. Us. Z v-ho vnuknutí to učinil. Sych. V. chvála z hrdla smrdí. Prov. Vlastní chvála nestačí. Za v. chválu se každý ostydí. Na Slov. Tč. — Poznam. K zájmenům přivlastňovacím, žádá-li toho důraz, přidává se slovo vlastní. Své vlastní jmění promrhal. Kl. To je tvůj vlastní hřích. Bž. 153. Jak mluvíš o cizích, uslyšíš také o svých vlastních. Us. Tč. Svého vlast- ního zákona si nevšímáme. V lat. překládá se pak zájmenem ipse. Nostram ipsorum legem negligimus. Kos. Vz Zájmeno. — c) K čehož užívání sami právo máme, eigen. V. dům, kout a kuchyně, člověk (poddaný chlap). V. V. kůň, statek, zboží. D. Své vlastní věci žádati na podstatě, sein eigen- thümliches Gut von der Masse fordern. Svá vlastní směnka. J. tr. Na jejím vlastním jmění. Půh. II. 123. A já jsem se k svému dědictví neodevzdanému připověděl a držím se toho jako svého vlastního. NB. Tč. 12. Ve vesnicích vlastních. Bj. V. hnízdo peklo ráj. Ros. Lodí jeho v. Har. Velmi rádo v. při cizím hyne. Přijda čert pro cizí pobere i to, což jejich vlastního bylo. V. Nic v-ho neměti. Us. Ve svém v-ním může učiniti každý podlé své libosti; Kdo chce, co chce se svou v. věcí učiniti, může. Pr. — V. = ne jinému obecné, osobě samé náležející, jí se týkající, eigen. Moc svou vlastní míti; vlastním jménem jmenovati, zavolati. V. V. užitek, zisk. Lepší v. chudoba, než cizí bohatství. Koll. V. obrana. V. jméno, vz Jméno. V. jména v označování zvířat, vz Šrc. 99. —101.; strach vysloviti jméno vlastní, ib. 405. —408. V. správa, eigene Regie. Dch. Nejlepší přítel ve vlastní kapse. Dch. Toho všeho pro lepší svědomí svú sem vlastní pečeť k tomuto listu přivěsil. Arch. II. 54. V. náklady, eigene Regie. Šp. V. obchod, Propre-Handlung. Nz. Pořádek čeledi šel mu nad vlastní. Us. Frch. — čemu. Ta bylina jest v. té krajině. Us. — V. = s ohle- dem na rození, přirozený, eigen, leiblich, eheleiblich, vollbürtig. V. bratr, sestra, bratří. Kom. V. děti. Za vlastního uznati, přijati. V. syn, Br., matka, otec. Státi se nepřítelem svých vlastních. Dch. Vzali ho za v-ho, an Kindesstatt. Šd. A tak všichni vyvolení jsú bratřie duchovní vlastní otcem i mateří, jenž zvláště řiekají spolu pánu Bohu: Otče náš!; A tak jich děti pojímaly sú se vlastní (Ada- movy á Eviny). Hus II. 339., III. 205. Moudrý otec, který své v. dítě zná. Shakes. Tč. Němému v. strýc nerozumí. Prov. — V. = vzhledem na vlasť. V. řeč, jazyk (mateřský), die Mutter-, Landessprache. V. kraj = vlasť, das Vaterland. Kdo se za řeč v. stydí, hoden potupy všech lidí. Prov. Tč. — V. = byt- nosti něčí založený, im Wesen eines Dinges begründet, eigen, eigenthümlich. Každý má svou vlastní křehkosť. Kmp. Č. 141. — komu. Všecko vědět i vidět jest jemu vlastní. Kom. To je v. tomu člověku. Us. Br. — koho (gt. ). Toť jest Boha samého v. Br. — V. pán věci, der Eigenthümer. CJB. 387. Vz Vladař. — V. postava, die Lebensgrösse. Har. V. soud, die rechte Gerichtsbehörde. V. zlomek, der echte Bruch. Šim. 60. — V. = zvláštní, besonders, eigen. To ve v. knize zapisuje. Us. — Byl. — Vz Vlastný. 257*