Zarmoutiti
Zarmoutiti, muť, moutě (íc), il, cen, ení; zarmucovati = zamoutiti, pomíchati, trüben, verwirren; zkormoutiti, betrüben, nieder- schlagen. — abs. Kdo mé srdenko potěší? Potěšil by ho, nemá kdo, zarmútiť umí leda kdo. Brt. P. 14., Sš. P. 278. — koho, se. Kom., Kram. Z. ducha sv. Sš. II. 123. Za- rmúti svój duch; Voda sě zarmúti. ZN. — co, koho, se čím. Dům svůj pokojný ma- cešinými nenávistmi zbouřiti a zarmoutiti. Jel. Z. se bázní. V. Zarmúti se tiem král. Výb. II. 45. Přišla tam k němu jeho milá, jedním slovečkem ho zarmútila. Sš. P. 121. Z. se zármutkem velikým. Bibl. Z. někoho listem. Arch. I. 49. — koho, se z čeho. Zarmoutil se z toho náramně. Ben. V. Z. se z neštěstí bližního. V. Někoho z úmysla. Kom. Z neščestí svých dítek zarmucuje otec své srdce. Na Mor. Tč. Jediný král zarmoutil se z toho a plakal. Ddk. II. 328. — se kde: v čem, Ctib.. na srdci. Koc. Zarmútilo sa ve mně srdečko, nemá ho kdo potěšiť. Tč. exc. — se proč: pro trpké slovo. Br. A pro takovú prosbu jsme jeho z. nechtěli. NB. Tč. 209. Nebo pro pokrm-li se bratr tvůj zarmucuje. Sš. I. 135. — co komu. Té jeho maměnce srdce zarmútili. Sš. P. 589. Z-la srdce Hektorovi řeč. Lpř. Slov. I. 136. Snad sem já tej nocí galána propásla! Propásla, propásla, ale si ho kó- pím, svojí tovaryšce srdečko zarmútím. Sš. P. 308. — jak. Zpráva ta ho hluboce z-la. Ddk. IV. 49. Takového neobyčejného po- selství náramně sme se ulekli a jím se s ošklivostí zarmútili. Arch. IV. 306. Ječ- meň hospodáře devětkrát zarmoutí, než ho sklidí. Us., Tč., Šd. Jakoby nic dobrého netušila, jen zarmucovala sa deň po deň. Dbš. Sl. pov. I. 14. Lazar stolu odstoupil, převelice se zarmoutil. Sš. P. 20. — se nad čím. Nad něčím na své mysli se z. Lpř. Slov. I. 97. Cf. Zármutek nad čím. — že. Z-til se, že jeho strýc umřel. Us.