ChJak se ch vyslovuje, o tom vz H. — Ch jest hláska hrdelná, vz Hláska. — Sou- hláska ch píše se v nejstarší češtině hláskou h, na př. v R. Zel. bih, hladne, hlemca = bych, chladně, chlemca; v Ev. sv. Jana: abihu, behu, hlapi = abychu, běchu, chłapi. — Vedlé toho nalézáme výjimkou též spřežku ch, ale teprv v 12. stol. na př. v list. z r. 1131.: Vicapech = Vy čápech, V elpridech = Velprdech. — Od poč. 13. stol. do Husa píše se pravidelně ch; jenom z počátku této doby známe několik výjimek, kde psána jest způ- sobem doby předešlé literou h, totiž: meh, duha, Voyteh, Oldrih, Woiteh = mech, ducha, Vojtěch, Oldřich, Vojtěch. — Za doby Husovy a Bratří píše se hláska ch spřežkou ch. — V pravopise nynějším vyjadřuje se souhláska ch spřežkou ch. Ozval se ovšem proti ní skladatel brožurky:, O počátku a proměnách pravopisu českého' (1828. str. 13. ) a Jg. v, Beleuchtung der Streitfrage' (1829. ), po- ukazujíce k tomu, že by ani tato hláska spřežky nepotřebovala, ale literou jedno- duchou vyjádřiti se mohla a Hanka (v Pra- vopise, 6. vyd. str. 99. ) takovou jednoduchou literu d vymyslil, ale oprava ta neujala se. Gb. Příspěvky k historii českého pravopisu a výslovnosti staročeské. (Spisů musejních č. 117.; r. 1872. ) Str. 28., 122., 194., 266. — Hláska ch vznikla přetvořením sykavky s v ch. — a) V lok. pl. na -ch m. vyský- tajícího se v sanskritě a jiných starých ja- zycích s aneb š: vdová-ch, vlcie-ch m. skr. vidhavâ-su, vrk?-šu, lat. vidui-s, lupi-s. Zbytky tohoto prastarého lokalu zachovaly se v míře dosti hojné v strčes. v místních jménech, jako u: Polás m. v Polanech, bez předložky: Dolás, Lužás, Lubčás, Topolás atd. m. v Do- lanech, Lužanech, Vrbčanech atd. (Výb. II. 32.; Mus. 1847. II. 49.; II. 133. ); srv.: nás, vás (lok. ). — b) V koncovkách strčes. a strsl. polominulého a minulého času s ch m. a vedlé s, š, o nichž obšírně a všestranně pojednal p. Šf. v Mus. 1847. II. 143. — 176., na př. strčes. nesech, nesechově, nesesta, nesechomy, neseste, nesechu atd. strsl. nesoch, nesochově, nesosta, nesochomt, nesoste, nesoše. Ht. Zv. 105. Srv. řec. aor. HlvOa, tyyaęa atd. Vz -ech a Listy filologické II. 228. — c) V mnohých jiných slovech, jako ucho, lat. auris m. ausis. Lísati — lichotiti, mísiti — míchati, lit. sausas — suchý, dausas — duch atd. Vz Gb. Hl. 101. Potom vzniklo také z hlásky k: lat. capere — čes. chopiti, chápati; řec. xá^noc, ovoce, čes. chrpa, charpa; lat. culmen — čes. chlum. Zk. — Z f: kruchta, juchta m. něm. Gruft, Juften vedlé Juchten. Ht. Zv. 85. —Vz Gt. Fl. 116. — Ch střídá se (vz Střídání, H, K). — a) s: h: chřbet — hřbet, chřtán— hřtán, křechký — křehký, chýřiti m. častějšího hýřiti, chma- tati i šmatati vedlé hmatati atd. Ht. Zv. 105., hučeti — chučeti — fučeti, hrčeti — chrčeti frčeti, Zk., hranostaj — chramostejl, Gb. Hl. 108; ve vých. Čech.: chlemejžď (hlemýžď). Slovák trenčanský má: hladek, tihý m. chlá- dek, tichý. Hš. Vz Šb. lit. str. 80. — b) s: k: Kristus z Christus, korouhev z strč. cho- rúhev, -chor vedlé kůr z řec. /Ó(joc, chřástal vedlé křástal, slov. chren vedlé čes. křen; v obecné mluvě: vichýř, skovati, m. vikýř, schovati, Šb., chatrč — katrč; zvl. pak v již. Čech. klochtati, lochtuše, dochtor, prachti- kant, křtán (m. kloktati, loktuše, doktor, praktikant, chrtán), Kts.; ve vých. Čech. a na celé Mor. (Brt. ): lechtati m. lektati, Jir., v Krkon.: prachtikant, vochabulář, korela m. praktikant, vokabulář, cholera. Kb., Šb. — c) S: s: abychme — abysme, chlopati — slopati, chcáti — scáti, chleptati — sleptati, Zk.; hlv. v již. a vých. Čech., Jir., scípnouti — chcípnouti. Kts. — d) Kromě toho se střídá s: tr:
bratr—brach, kmotr — kmoch, Petr — Pech. Mk. — e) Ve vých. Čech. s: c. Vz C. -- f) S f: fučeti — hučeti, chučeti, slov. fuják, fujavice vedlé chuják, chujavica. Ht. Zv. 85. — Ch se přetvořuje na prvém stupni v: s, na druhém stupni v: š. Vz Sykavky, Hrdelnice, Rozlišování. — V ko- řenech a pnech v: s, š. Sr. chmouřiti — šmouřiti, čechrati — češrati (zastr. ), choditi — šed, chramostiti — šramotiti, chmátnouti — šmátnouti, chlepati — slepati, mrus. žach (terror) — čes. žas v ú-žas, chcáti — scáti, chatrč — strsl. šať&rL — slov. šiator atd. Ht. Zv. 99., Kts. — Ve tvoření a ohýbání slov mění se 1. ch v novočeštině před měk- kými samohláskami a některými příponami po zaniknutí řidšího ś asi od 13. stol. v: š: Čech — Češi, střecha — na střeše m. strčes. Češi, strěsě. Ht. Zv. 101. Vz Gb. 111. 109. — 2. Před ia, ie, í (m. ii), iu a před povstalými z nich novočeskými e, i, í jest přetvořování hrdelnice ch v š pravidlem (ve tvoření pod- statných jmen žen. rodu na -a m. prvotního -ia, v indikat. a imper. praes. atd. ): duša m. duchia, páchati — páchiu, novočes. duše, páši (pášu). Ht. Zv. 101. Vz Gb. Hl. 110. — 3. Z či- stých samohlásek o každé zvláště musí býti řeč: a) před původním e i před e a a stojícími m. strslov g a b ch přechází v š, na př. ve vokat. sg. masc: duch — duše. Ht. (102. ), mnich — mniše. Schl. V mníše (-ete), na Slov. mníša m. mnichę od mnich. Ht. 102. — Pozn. Před e v instr. sg. masc. se nemění, poněvadž e vzniklo z: o, ł: duchem, mnichem. Mkl. — b) Před: i, í: 1. v ohýbání slov v: s, od počátku 14. stol. v: š m. s: «) v nominat. a vokat. pl. substantiv (a adj. ) znamenajících živé bytosti: mniši, hoši, tiší, hluší, lenoši (m. mnisi, hosi, tisí atd.; sr. bůh — bozi, pták — ptáci). — /?) V lok. pl. masc. jmen podstatných: hoších, mniších, lenoších. Vz Gb. Hl, 109. — •/) V 1. os. sg. a 3. os. pl. praes. dýchati — dýši, dýší. Ht., Mkl. — Poznam. V obec. mluvě v nominativu a vokat. pl. hlavně při některých subst. a při jménech přídavných se ch nemění v: š: duchy, Šm., hluchý hoši, suchý lidi m. hluší hoši, suší lidé. Šb. — 2. Ve tvoření slov v: š: mrcha — mršina, macocha — macošin, Ht. Zv. 102., Kt. (Slováci znají také: macochin. Hš. ), ušitý, mšice (moucha), ruch — rušiti, Gb. Hl. 109., moucha — muší, pastucha — pa- stuší, ořech — ořešina, ucho — ušný. — c) Před ě: a) v ohýbání a ve tvoření příslovek od prídavných jmen v: š (m. s). Na konci 13. stol. totiž počalo ch přecházeti před i a ě v š m. ś: tich — tiše (m. tisě), plachý — plaše, pýcha — pýše — v pýše (m. pýsě), roucho — rouše (rúsě), Ht., moucha — mouše, naddchnu — nadšen. Vz Gb. Ht. 109. — Pozn. Před e (m. ě) na Slov. z pravidla ch se nemění: na střeche (na střeše. Šf. — [i) V stupňování v: š před: -ší, -ější, ěji: tichý — tišší, Ht. Zv. 102., plachý — plašší — plašeji, vetchý — vetšejší. Vz Gb. Hl. 109. — Pozn. V obec. mluvě jihozáp. Čech. ch se nemění: suchý — suchejší. Šb. — y) Tak i před strčes. a slov. a, novočes. e m. ě: slych — slyšati — slyšeti. Ht. Zv. 102., Kt. — d) Na konci slov, kde se strslov. i> odsulo, mění se ch pravidelně v: š: lemech — lemeš, veteš od vetecht. Ht. Zv. 103. Vz Gb. Hl. 109. — e) Před a u opětovacích na -ati odve- dených od sloves I. a II. třídy vedlé hrdelnic vyskýtají se zvl. v strčes. i sykavky (tedy š m. ch). Tak povstala slovesa i podnes běžná: krsati od krch zachovaného snad v krchý, slov. kolýsať vedlé rus. kolý- chať (kolíbati); sr. čes. míchati, rouchati se slov. miešať, rušať; bouchati, dýchati se srb. busati, dýsati. Ht. Zv. 103. — f) Před příponami: -ba, -da, -ka, -ko, -ný, -ní, -ník, -ský, -stvo, -ství, -ť atd. (m. strslov. -hba, -bda, -bka atd. ) v: š (s). Vz K (před -stvo). Sluch — slušný, pochva — pošva, mnich — mniška, roucho — rouška, hřích — hříšník, Ht. 103., kožich — kožišník, prch (prach) — prsť, Čech — češský — český. Us. Češka, rouško, strašný, vlašský (vlaský), pěšec. Gb. Hl. 109. — Vz Gt. Fl. 118. — Pozn. Někdy se v obec. mluvě ku př. u Prahy ch chybně v š přetvořuje (vz š): hoch — hošů (m. hochův). - - Ch se předsouvá, vsouvá: chlem- tati (sr. lat. lambere), murý (černý) — chmura, Šf., choditi (idu), chrdousiti — rdousiti, chá- pati (japný), Jir.; čichati od čiji, spěchati od spěti, drchati z dr (dráti), Šf., v obec. mluvě: prachmálo, Gb. Hl. 122., prachnic, prach- dědek, prachbába; v Krkon.: vochstře, bych- stře m. ostře, bystře, Kb.; k ou v dualu: dvouch, rukoueh, Jir., nesla ho na rukouch, měl pouta na nohouch, Šb.; k gt. pl. masc. na Mor. od Hranic k Frenštátu: z dělníkuch (dělníkův). (Naopak se tam v lokale vy- souvá: v Milotici m. v Miloticích). Šb. Potom v jihozáp. a střed. Čech: haduch, jelenuch, rakuch, uších, lidích m. hadů, jelenů, raků, uší, lidí. Zde onde i po r:
bratrch, vítrch m.
bratr, vítr. Šb. — Ch se vysouvá před n: v Rkk. rozprnúti m. rozprchnúti. Ht. Zv. 108. V leptati m. chloptati a v obec- ném nešť m. nechžť. Gb. Hl. 117. — Ch pří- pona. Vz Tvoření slov. Lenoch, čich, kožich, Č., spěch, D., duch (od du, douti), macecha, mrcha, pleticha, Us., smích, prospěch, věch, brach (
bratr), kmoch (kmotr), Pech (Petr, Stach (Stanislav), Vach (Václav), čmuch. Mkl. B. 286. —Jména souhláskou ch se končící jsou rodu muž. a skloňují se dle prvého muž. sklonění; stran lokalu sg. vz Lokal. — Po ch píše se vždy: y: chytrý, chybiti. Jg. -cha, přípona jmen podstatných: mrcha (od mr — mříti), střecha. D. Vz Tvoření slov. Mkl. B. 287.