Hřeben
Hřeben, MV. Hřebeny římské. Vz Vlšk. 190. H. ocelový. Ktzr. U Jevíčka chasa vyvolává ženy křičíc: Hej, hej, na hřeben (hřeblo)! Ženy pak chrstávají na ně vodou. Sš. P. 733. — H. lopatky na hořejší okon- čině těla, spina scapulae, die Schulter- gräte. Stff., Nz. lk. — H. kohoutí. Narostl mu hřebínek (zpyšněl); Nabíhá mu h. Us. Dch., Sá., Kšť., Wtr. — H-ky = labia mi- nora, v matce. Křž. Por. 214. — H. v mech., das Kammrädchen. Sl. les. — H. hory = nejvyšší čára hřbetu hory. Vz Hřbet (dod.). Blř. — Hřebínek, die Rückenflosse. Ssk. — H. přílbice, der Helmbügel. Lpř. — H. = mříže. Brána má hřebeny t. j. mříže za- padací čili brlení. Kom. — H. = nejvyšší hrana střechy. KP. Hned po prvním vidění by cizince na h. kostela posadil (= lichotiti komu). Šml. — H. vlny (vrchol), příboje. Sté. Zem. 755., Mour. — H. na kosti prsní, der Brustbeingrat, - kamm. — H. Zemáky do hřebenu sázeti. Hosp. list. 1883. 147. — H. v botan. Vz Slb. XLI. H. kohouti, ce- losia cristata. Dlj. 35. — H. = lesní hřeben u Berouna. Krč. — H., dvůr u Velešína; myslivna u Kamenice nad Labem; samota u Ledče; hájovna u Hořovic. PL. Cf. Blk. Kfsk. 1321., Sdl. Hr. III. 303. Na H-ně; U H-na; U H-nů v Praze. Vz Tk. II. 536.