2. Zeť
2. Zeť, ě, m., v již. Čech. zet. Kts. Vz Hosť, Tesť, Bž. 11. Zeť, zętb, řec. ya,ußcoc, lat. gener, skr. gâ-mâtr, lit. žentas, všecka z koř. skr gán, lat. gen, řec. yev (j/--/(e)ľ- oixai), ploditi. Schl. — Z. = dceřin muž. St. skl., D., Břez. 114. V MV. nepravá glossa. Pa. Ješče byl Janek v poviťú, juž mu říkali: muj zeťu; Dceru sem pozbyla, zeťa sem neznala; Dobře, zeťu, dobře, do deváté kože, nech ťa poslúchá. Sš. P. 603., 779., 785. Žaluje Ambrož na zetě svého s hospodyní svú o 10 zlatých puojčeného dluhu spravedli- vého; 1 žádá Marek, zeť její, kterýž dceru pojal, dílu třetího po tej dceři. NB. Tč. 154., 210. Josef jsa zetěm jeho. BR. II. 7. b. — Vz Zať.