1. Či
1. Či, či-li, či-že (čiž). Na začátku řeči = zda, zdali, lat. an, num, Čili ne on je otec. Ms. Ps. Co? či smrtelník mne snad zbouřiti může? Gníd. — Či v prostředku řeči a) = -li, něm. ob. Nevím, či mu dal. L. (Mkl. S. 169.) Ohlédá sa za hory, oj čili slunko vyjde. Sš. Pís. 330. — b) = anebo, nebo snad, oder. Jdeš-li pak, či ne? Toms. Nevím, či mu dal, či ne (dal-li neb nedal). Nevěděl, zdaž to k dobrému povede či nie. T. Po zákonu budeta (dual) im (dědinám) oba v jedno vlásti, či sě rozdělita rovnú měrú. Rkk. 73. — Lom., Br. — c) Li-či, čili, lat. ne-an, něm. ob-oder. V závětí, zvláště když -li před- chází. D. Má-li umříti, či nic. Lom. Potresci nás, ať zhyneme, jsi-li král, čili nic. Flav. Oknem-li či dveřmi vyšla, nevěděl. Lom. — d) Či-či (čili) v přímých otázkách, či on? či ne on? (= Jest to on či ne?). On to je, on. L. V nepřímých otázkách. Či ty chceš, či nechceš, musíš býti mojí. L. — Jg. — Pozn. Mimo disjunktivnou otázku klademe či, čili, na označenou téhož pojmu rozličnými slovy naznačeného: prašiví či malomocní. Km. Grammatika čili mluvnice učí atd. Vz víc: Nebo. — e) Zdaž-či. Rozvaž, zdažť to k do- brému, čili ne. Kom. — ť) Či s by, čiby = zdaby, zdaliby, něm. ob denn, ob wohl. Krok. — Vz Věta, tázací, Aneb, Nebo. 2. Či = čil, zastr. (od číti).