Co
Co, což. Co, gt. čeho, dat. čemu, akk. co, lok. v čem (v obec. mluvě: v čom; vz o se přehlasuje), instr. čím. — Co z čso, pro- středně z česo, stb. cbso i česo. Je to tedy vlastně gt. a nom. byl če, který v čo ve slovenčině posud žije. Ht. Skup. 53., Mkl. S. 495. — Co (o věcech) má jen sg.; nom. co užívají také v pl.: Lidé, co tady byli. D. Ale lépe: kteří n. již tady byli. — Místo co máme v staré Češtině přesnější če, kte- rýžto tvar po předložkách akk. řídících po- sud se udržel: nač = na + če, proč = pro + če, a tak: seč, zač, oč atd. Připojí-li se k če příklonné z, nesmi se e vypouštěti: načež, očež, pročež. Kz. Vz konec článku tohoto V. — 1. Co, irgend etwas, was. Toto zá- jmeno neurčité klade se, když na mysli máme věci možné, což se obzvláště sbíhá po spojkách: -li, jestliže, když, než. — Řekl- liťby kdo co vám, rcete. Vz Kdo, Který, Jaký. Zk. — 2. = který, was, welcher, vztažné zájmeno. Dělá, co musí. Jg. Čím hrnec navře, tím střípek zapáchá. Jg. Ten člověk, co tu byl. Ros. To je ta paní, co s námi přišla. Jg. To jsou ti páni, co (=již) s námi seděli. Toms. Co příliš, to mnoho. Co se doma uvaří, má se doma snísti. (Vz Uvařiti). Č. Pro děvče, co jsem miloval; Ani ten deštiček, co se přes les žene; Ten pod- sední (kůň), co mě nosil k mej panence; Že ta láska není stálá, co se před lidmi scho- vává. Er. P. 487., 187., 153. Za námi sa ruti sila vojakov, čo nás premohli. Na Slov., Hr. — Co se nyní díti bude. Br. Čehož jedna krajina nenese, toho druhá hojnosť vydává. V. (Mkl. S. 92.) Pes horší, co mlékem kousá. Prov. — Tom. 1. Někteří brusiči neschvalují tohoto způsobu užívání náměstky ,co', avšak ve slohu prostonárodním můžeme co jakožto relativum připustiti, ve slohu vyšším uží- vejme ovšem raději náměstek: který, jenž. Vz Věta vztažná. — Pozn. 2. V obec. mluvě klade se místo „který a jenž" ,co' ve všech ro- dech a číslech. Zk. — Pozn. 3., Co'jest vlastně jediné zájmeno vztažné v již. Čechách a sice v nomin. a akkusat. neživotných samotné, v ostatních pádech spojeno se zájmenem i, ja, je. V tomto případě zájmeno vztažné (co) se neskloňuje a jeho funkci zastupuje při- dané zájmeno ukazovací. Vz Zájmeno. Ten muž, co přišel; ta žena, co přišla; to dítě, co přišlo; gt.: ten pes, co si se ho bál; ta kočka, co si se ji bál; dat): ten muž, co si mu dal grejcar; ta paní, co si ji dal kytku; akk.: ten pán, co si ho potkal; ta selka, co jste ji viděli. Pl.: Kupci, co mají peníze, atd. Podobně s předložkami: ten muž, co si od něho koupil zahradu; ten doktor, co k němu chodíš; ta žena, co si za ni prosil. Kts. Také na Slov. Človek, čo naňho pozeráš, čo sa s ním shováráš; Taký, čo ho v srdci nosím; Niet takej pesničky, čo by jej konca nebolo; Dar, čo ťa prosím zaň; Vlastovicka, čo ona vykoná to mému serdiečku. Ht. — Pozn. V tomto případě tedy zájmeno ukazovací v nominativu se neobjevuje. Cf. Mkl. S. 93. — 3. Ve větách omezovacích: a) Když platnosť hlavní věty omezujeme vypovídajíce, jak dleko zasahá. Co já vím, on tam byl sám čtvrtý. Svěd. Ale nám jest nikdo žád- ného platu z toho ostrova, což jsme my tu úřednici byli, nedával. Svěd. 1570. — b) Když věc vytýkáme, o které v hlavni větě soud činíme, chtíce tím na jevo stavěti, že jí větší váhy nepřisuzujeme, než co se ve větě hlavní vyměřuje. Co se dotýče stavěni komor, byl při dělnících nebožtík a pomáhal jim. Svěd. — c) Když o obsahu věty hlavní nějaký soud činíme. Jiní pak nejvíce 4000 zbitých pokládají, což se nám nezdá pravdě býti nepodobné. V. — Pozn. Místo co klade se: ježto. A tak každý dobytek byl ve svém příbytku, ježto toho prve v té zemi vídáno nebylo (čehož vídáno nebylo). Háj. — Zk. — 4. = dosť, was genug, ziemlich viel. S tím úřadem mám co činiti. Jg. Jest co chváliti. V. — 5. = něco, was, irgend etwas. Já mám cosi, ale nedám. Us. Máte co k jídlu? Us. K čemu býti. D. Pravil, že jest mu on toho neporoučel, aby co z toho dvora bráti měl. Svěd. 1570. — 6. Stojí-liv nom. n. akk., mívá adjektivum u sebe v genitivě, ale v ostatních pádech ne. Co nového? Jg. Slyšels něco nového? Us. K čemu dobrému to je? Us. Čím tvrdým ho udeřil? Us. Řídcí rodiče dítky své k čemu dobrému učiti umějí. Kom. Všeho zkoušejte a což dobrého jest, toho se držte. Což mého možného bylo, učiniljsem. Což prospěšného bude, dám ti vě- děti. Ale to se děje, jak již podotknuto, jen u adjektiv, ne u příčestí. Ku př. Bez něho nic učiněno není; což učiněno jest. Čas. kat. 1849., str. 184. Brt. vykládá v Listech filo- logických II., 124. věc takto: Za attrakci (assimilaci) můžeme pokládati genitiv adjek- tiva výrokového, táhnoucího se k podmětu zájmena rodu středního. Já rád ke všemu svolím, což jest slušného. Arch. I., 86. Uči- ním rád, co je mně možného učiniti. Arch. I., 100. Učiním, co mého možného. Us. Což zuostane nezmazaného, to tomu, ktož vkládá, zuostane. Tov. 59. Vz Nic, Boží, Spodobení. Prof. Rs. doplňuje v Listech filologických a paedagogických III. 214. učení toto takto: Sluší tu rozeznávati dva zcela rozdílné úkony syntaktické. Je-li adjektivum při slo- vech ,co, něco, nic´ částí podmětu neb před- mětu, tu ovšem bývá výhradně v genitivě. Těš se, potká-li tě co veselého ( = nějaká veselosť). Budu vám něco nového vypravo- vati ( = nějakou novinu). Avšak jsou-li slova ,co, něco, nic´ ve větě podmětem, jest nomi- nativ adjektiva v přísudku i u nejvýtečněj- ších spisovatelův dosti častý. Napomínáť sv. Pavel, aby každý to dělal rukama svýma, což jest dobré Št. N. 97. Což spravedlivé neni, šlechetné nenie. Št. N. 170. Přísaha má býti v potřebných věcech, když léni jsú věřiti lidé to, což jim jest užitečné. Hus. I. 98. (Er. vyd.). Vz víc přikladův tamtéž a Mtc. 1873. str. 178. Vz Co, str. 142. — 7. jak jen možno, něm. so viel als nur immer. Křičí, co má hrdla. Utiká, co může. Us. Vina, co by mohl na hrsť naliti, to slove kvarta. Háj. — 8. V záporných větách = nic, nichts. V záporných větách klade se totiž místo genitivu hustěji akk. (co). Já o tom nic nevím. Nemám co dělati. Nemám co jisti. D. Vz Nic (ku konci). — 9. = každý, jeder, alle. Co den, co rok. To co rok činí. Kom. — 10. Co neviděti, co chvíle = brzo, in Kurzem. Bude tu co nevidět'. Us. — 11. = že, dass. Hustosť, ledva co slunce pro- niklo. L. — 12. = na místě, statt dass. Co by měl dělati, leží. Us. Místo co byste měli pracovati, stojíte, šp. m. místo abyste pra- covali, stojíte. Km. — 13. = jako. Ve vě- tách srovnávacích stojí m. jako s ind, a kon- ditionalem. Třese se co osyka, Kom. Běží, co by ho vítr nesl. V. Co sníh bílý, co uhel černý. D. Vléci se co moucha z pomyjí. V. Zmetali se co skot. V. Přebíhá-li (přebývá-li) co ouroky z důchodů. V. Nosu dlouhého co trdlo. Jir. dh. Modrá fialička co pávové peři (v Prachensku). Er. P. 164. Aby se takových rovně co psi hycle ( = pohodného) varovali. Gl. Vz konec tohoto článku. — 14. co = od toho času, seit, so lange. Dávno-li tomu, co nespal? Jg. — 15. U komparativův a superlativův = němec, aufs (am), aller, lat. quam: Quam brevissime, co nejstručněji. Kos. V nářečí valašském a. slov. obyč. jako. Brt. Co nejdříve, co nejlépe. Us., D. Poslal poslův svých co nejvzácnějších. L. — 16. Při vykřiknutí, když s pohnutím mysli k velikosti a stupni něčeho ukazujeme. Co jest mi toho líto! Zk. Was! wie viel! wie sehr! wie gross! Ach, co mi pravíš? Co tu klopotu! O co spravedlivé jest býti pod- dánu Bohu! V. — 17. Složené: něco, nic (nico), cokoli cože. — 18. Užívá se ho o míře a velikosti a o prostoře. Odběhl od nás, co by kamenem dovrhl. Zk. -- 19. Tázací, was. Co dělá? Co tomu říkáš? Co jest spra- vedlnosť? Co jest toho dluhu? Us., Svěd.— — 20. co za = jaký, který, kdo, co. Během 16. století povstala vazba, jež podobna jest německému: was für ein. Ale což toto za ukrutnosť? Kom. Co je to za člověka? Co je to za knihu? Co jsem to k hříchu (žel) za to- varyše dostal. Kom. Co pak je to za chas- níka s tou bílou zástěrou; Co to máš, má milá, co to máš za čelo? (z Bydžovska). Er. P. 271., 109. Někteří této vazby za germa- nismus nepokládají, uvádějíce toto: Německá vazba je zcela jiná, neb a) v němčině stojí jméno podstatné v nom., v češtině v akkus. Was ist das für ein Mensch? Co jest to za člověka? b) stává v něm., je-li jméno pod- statné v pl., i časoslovo v pl., ale v češtině v sing. Was sind das für Männer? Co je to za muže? K tomu přidává Bs., že: Co je to zač = Co je to a za co (je to). Není prý to germanismus také proto, že se tak mluví skoro ve všech nářečích slovanských. Také Pk. jí háji v Programě slov. gymnasia v Olo- mouci na r. 1875., str. 22. — Jiní naopak mají tuto vazbu za germanismus, ku př. Mkl. S. 411. píše o ni takto: Tento germanismus jest všem slovanským řečem společný kromě řeči bulharské a srbské. Na Slov.: Koncom nemuohol uhádnuť, čo to muože byť za stvora, Pov. Čo že je to za žena, Ht. — Na Slo- vinsku: Kaj je to za kniga (co jest to za knihu)? Kaj je to za človek? — Malorus. Ščo se za nauka taka nova? — Rus. (tož ty za nevéža! — Pol. Co za znak tego bedzie. — Ale v Horni Lužici: Što jo to do muža. — Na Mor. také: co za s nominativem. Co je to za člověk. Vz Pk. — Brt. ve Filologi- ckých listech II. str. 291. píše o věci takto: Že vazba,co jest to za člověka' a p. není původu německého, dokázal prof. Kvičala v ,Dodatku' k I. knize svého překladu Herodotova na str. 157. ,Původně měly ovšem takové věty jiný význam; znamenalať na př. věta „co jest to za člověka ?" původně: „jaká věc jesttomístočlověka?" neměla tedy předložka za zde jiného významu, než na př. ve větě: ,on jest mi za otce'. Však záhy užíváno této vazby i tak, jak se jí nyní užívá, totiž jako poptávání na vlastnosť něčí, tedy ,kteraký, jaký jest to člověk?' — Jak přirozeně se tento pozdější význam z onoho původního vyvinul, viděti z těchto příkladů: Váženo jest. co mu mělo dáno býti za odpověď. (Žer. Záp. II. 89.). To jemu ode mne pověz, a coť dá za odpověď, povíš mi na Litomyšli. Bl. 13. Co mají za povinnosť jáhnové. Bl. 41. Otázali, co za statek má, Tov. 75. — V nářečích mor. užívá se této vazby s no- minativem, tak jako v polštině a němčině: Co je to za člověk? Co to za muzika hrá? Sš. P. 695. A to nejen s tázacím co, nýbrž i s ukazovacím to na označenou podivu: To je za krásný písek! To je za dobré pivo! Což za krásný vůz a vzácný' pán jede k nám- To byl bože za komár. Sš. P. 694. — I v ji- ných pádech té vazby užíváno: Co za hroz- ného výstupku ses dopustil! Dals mně to, Matušku, dals mě to za dary! — 21. = proč, warum. Co mne trápíte? Čo mne lekáš ? Us. Co blázníš? Co křičíš? Co tu stojíš? Us. Čemu ty krev naši piješ? T. — 22. O čase. Ve větách času klade se, když dobu vytýkáme, od které děj hlavní v skutku jest, něm. so lange als, seitdem, seit der Zeit wo. Co jsem já tu byl, nikdy jsem neslyšel, aby . . . Zk. Co já ho znal, dělával u otce. Svěd. Již minul rok, co jsme do té země vtrhli. Troj. — 23. Co s přechodníkem, vz Přechodník. — 24. Co = kolik, wie viel. Ce jich tamo stáše. Rkk. 52. Není na nebi tolik hvězdiček, co mně má milá dala hu- biček. Er. P. 131. — Porn. Užívání zá- jmena ,co' nyní v nejedné příčině se rozhojnilo nad zvyk starých spiso- vatelův. Zde budou vzaty v úvahu ty nové obraty, kteréž nyní nad jiné častěji se na- skýtají a u nichž hodno povážiti, zdali se shodují s povahou jazyka českého. I. a) Věta: Zdali skončili poslední svůj boj ,co' vítězové? Pal. Radh. III., 227. Na oko se spatřuje, že vazba ta úplně se rovná něm. als Sieger. Jest-li správná? Kdyby tato věta byla postavena takto : Zdali skončili poslední boj jako vítězové? — myslím, že by úplně správná byla; bylať by to věta prostě skrá- cená: jako vítězové jej končívají, totiž ví- tězně. Cf. Ne jako kníže, ale jakožto soudce od obce volený spravoval Krok zemi. Háj. A ty sie doma ukaž jako páN. Arch. I. 15. Jen slepota lidská jej jako Boha ctí. Chč. 305. Arciknížete Matyáše jakožto čekance království českého. Sněm drž. 1612. Jednu pannu krásnou, jako hvězdu jasnou; Cho- vejte mne má matičko, jako míšenské jablíčko. Er. P. 68., 137. Vz také Ht. Srov. mluv. str. 74.; Zk. Skl. st. 224., c. 1. Není-li pak spojka jako tu závadná, není tuším ani slůvko co závadné, které již ve středním věku jest střídníkem spojky jako majíc týž význam srovnavací zvl. v pořekadlech na př. Zmítá se (lodí) co nějaké pírko. Pref. Hvězdy jsou co lampy na nebi zavěšeny. Kom. Drkotali zimou co osyka. Kom. Lab. 27. Liti pivo do sebe co do sudu. Chč. 450. Křišťál veli- kým horkem co nejčistší voda v zemi se srazí a speče. Har. I. 78. Má hlady co mly- nářová slepice. Č. Dělá se beranem, ale trká co kozel. Jg. Zdá se býti co ovce, ale trkal by co beran. Č, Vz Co, 13. Cf. Bl. 241.; Zk. Skl. §. 224., 6, b.; Jg. slov. ,Co'. Sou- dím tedy, že tato vazba majíc takový zá- klad a vývoj může dobře obstáti a tím spíše držena býti, že i nejlepší noví spisovatelé se jí neštíti. Dle Mš. K tomu přidává Brt.; Moravská nářečí znají jen zájmeno co, o spojce co ne- vědí nic. V češtině nabylo ,co' významu čá- stice porovnávací = jako. Přeje mu co pes kočce. Moravan řekl by v té příčině : jako. Klademe-li tedy co výměnou za bývalé po- rovnávací jako, není snad proti tomu čeho namítati. — b) Dřevní Slované, co lidé krotcí, orby milovní méně prosluli. Šf. Já co chladný vás obou posluchač snadno jsem se varoval. Pal. Nemohu i co Moravan i co dějepisec mlčeti atd. Pal. V denní lite- ratuře hojnosť takových příkladův bychom nalezli. Zdali pak zde co právem se klade? Jak z článku „Jak" v Jg. slov. viděti jest, užívali i Bratří spojky jako, jakožto' k se- silnění příčinného významu buď příčestí buď přístavku, ku př. A poklona se jemu ode všech dála jakožto druhému po králi (-w? ovti, proto že byl druhý po králi). Tedy uvěřilo jim shromážděni to jakožto starším lidu. Sami Francouzové jako nejhlavnější světa občané. Jg. Čechové osazovali se mezi Slováky jakožto mezi nejbližšími příbuznými svými. Šf. A za dlúhý čas plakáchu jeho jakožto otce svého. Výb. II, 54. A v ni (v zemi) jakožto dědic se uvázavše. Arch. I., 45. K němu jakožto k pánu svému se utíkali. Bart. I, 34. Tak i Pal. Z uvedených tu příkladův jest patrno, že spojka jako příčinnou platnosť příčesti a přístavku tak na oči staví a sesiluje (Vz Zk. Skl. §. 218., 7.), jako se to děje v řečtině spojkami wg. äze, ot«, i v latině částicí ut. Laeti ut ad regem diu desideratum concessere.Liv. Ukázal jsem již, ze zájmeno ,co' má význam srovná- vací spojky jako; zdali se tedy možná za- stavovati nad tím, že slovo ,co´ i v tomto úkonu zastupuje spojku jako? Neboť jednak vyniká tato vazba svou stručností, jednak k všeobecnému užíváni přispěly též podobné vazby jinojazyčné. Není však, tuším, shoda mezi českým a něm. skladem dostatečnou příčinou, abychom vazbu tu zamítali a to tím méně, když můžeme si původ její na základě domácím vysvětliti a když jí aukto- rita nejlepších nových spisovatelův jest zá- štitou. Dle Mš. - c) Ještě jiný jest způsob uží- vám tohoto slovce co. Vizme věty: Navrácení tohoto města jeví se co historická spravedlnosť a nikoli co křivda a bez- práví. Pal. Poznají se mezi sebou co bratří. Pal. V těchto příkladech stoji co u pojmu výrokového, jejž můžeme šíře rozvinouti u větu: Poznají, že jsou bratří. Jeví se, že jest navrácení tohoto města historická spra- vedlnost'. Jakož pak Jg. psal: Popisoval jej jakožto velmi tvrdošijného — tak i tu slůvko co nemusí se zamítati. Přechod z užívání pod č. a) postaveného k tomu není zajisté obtížný. — Jindy zase stojí co tu, kde možná klásti předložky: v, za aneb po starodávnu srovnavací instrumental. Nechť slouží co nový důkaz. Šf. Podal nám tu knihu co důkaz zvláštní své uctivosti. Máť sice čeština, jakož již řečeno jest, ne- jeden způsob, aby tyto vztahy vyjádřila, ku př.: Tento spisek byl kalendáři za předmluvu. Jg. Oni vady onoho věku v zákon postavili. Jg. Poslati někomu něco darem. Us. Byl tam dán jsa pacholetem (za mladých let); Člověk užívá dříví za palivo; Povětroněm býti poznán jest; Zbytkem zůstává červená hmota. Kos. Slouží za pacholka, za písaře; dali jim knihy v odměnu, za odměnu, od- měnou; jsa stavitelem nabízel své služby; dostal se tam za ředitele. Km.y — avšak hledíce k tomu, jak slovo ,co' stalo se zá- stupcem spojky jako, uznáme i tento způ- sob užívání za pouhý další vývoj na základě jednou položeném. Mš. — Proti tomu praví p. Brt.: V nejnovější češtině vymizela již téměř všeliká stopa instrumentalu přísud- kového nebo na místě něho akkusativu s předložkou za. Narodil se co umělec m. umělcem; jmenovali je co své plnomocniky m. svými plnomocniky; Türr cítil se zcela co Maďar m. Maďarem; rozdal mezi ně 100 zlatých co odměnu m. odměnou, v odměnu; Ferdinand II. co král český již korunovaný oznámil m. králem, na království; ta kniha hodí se dobře co čítanka m. za čítanku; šafář přijme se co dohlížitel dvora m. za do- hlížitele. Předvedl jsem co svědka (m. svěd- kem, za svědka); Do spolku přijati jsou n. přistoupili co údové N. N (m. za údy); Byl co farář ustanoven (m. farářem n. za faráře), investován; Byl co učitel, co ředitel dosazen, přeložen, vyvolen (m. za učitele, za ředitele); Co praemii (m. praemií, za premii) dostanete krásný obraz atd. Vz Brt. Instr. 29. Cf. Vsiak za oruzie jme cep protivo vrahóm. Rkk. 36. Psal mu za novinu, že . . . Bart. 263. Vz Za a mnoho přikladův v Listech filologických II. 289.—291. (Brt.) a poznámku Bartošovu na str. 291. tamtéž. Avšak výrokového co nezná nikde neporušená řeč lidu ani na Mor. ani v Čechách, jako do nedávna ani jazyk spisovný jí neznal. To ,co' v příkladech uve- dených a podobných přísudkem položeno jsouc není nic jiného než otrocké napodo- bení německého als. Brt. Užívejme tedy m. vý- rokového co raději starších a lepších vazeb: instrumentalu a předložek: za, v (na). Za německé vazby: co malý chlapec slýchal jsem a p. užívá nářečí valašské a slov. vždy: buda (malým chlapcem), starší řeč spisovná jsa. Dle toho tedy pišme: Cicero jsa kon- sulem (ne: co konsul) proti Catilinovi mluvil. N. N. jsa správcem země mnoho dobrého učinil. Brt. — II. Jg. (v Napominateli, Mus. 1843.) praví: ,Slovce německé zu rádo by mělo zástupce v češtině na př. Nemá se od světské moci ničeho co obávati m. ničeho obávati.' Dále čítáme každodenne a slýcháme věty: Nemáte mně nic co poroučeti. Nemáš se do toho nic co míchati. Není se tomu co diviti atd. Již slovosled v těchto větách ukazuje patrnou shodu s jazykem německým: Ihr habet mir nichts zu befehlen; er hat von der weltlichen Macht nichts zu befürchten atd. Jak se mají tedy tyto vazby k pravi- dlům grammatiky? Grammatikáři poklá- dají větu: ,Mám dosti co vypravovati' — za skrácenou podstatnou, jež povstala ze souvětí: ,Mám dosti toho, co bych vypravo- val n. vypravovati mohl' — takovým způ- sobem, že se v hlavní větě, jež vždy sloveso míti, býti, věděti obsahuje za výrok, uka- zovací zájmeno anebo slova nic, nikdo a pod. vypouštějí, sloveso pobočné věty z určitého způsobu do neurčitého přeloží, aneb sloveso pomocné moci doprosta vynechá, čim infini- tiv na slovese ,moci' visící o samotě zůstává, Podlé toho povstala skrácená věta: ,Měli nad čim naříkati' ze souvětí: ,Měli to, nad čím by naříkali n. naříkati mohli.' (Zk. Skl. §. 207., I., Pozn. 1. uvádí příklady z Br., Jel. a Svěd.). K takovému skracování nelze tedy dočista míti nedůvěru. — Obrátime-li pravidlo toto na věty na Hoře postavené, seznáme snadno, že věta: ,Nemá se od světské moci ničeho co obávati' — jest skutečně ne- správná; neboť rozvedena jsouc bude zníti: ,Nemá toho, čeho by se od světské moci obával n. čeho by se obávati mohl'. Skrá- tíce ji pak dle druhého pravidla dostaneme: ,Nemá od světské moci čeho se báti'. Jest tedy ve větě: ,Nemá se ničeho co báti' dvojí věc: 1. co jest zbytečné, 2. zápornosť slova ničeho jest aspoň méně obyčejná. Cf. Nemají co zlého mluviti o vás. Br. O čemž není co pochybovati. V. Vz Zk. Skl. §. 207.. 1., Pozn. 2.; §. 206., A., 3., Pozn. 2.; §.260., L, Pozn. 1. — Následující pak věty s po- čátku položené takto správné budou zaří- zeny: ,Nemáte mně co poroučeti. Nemáš proč se do toho míchati. Není se tomu proč diviti'. — Pozn. V těchto posledních dvou větách může, tuším, místo proč i slovce co státi. ,Nemáš se do toho co míchati; není se tomu co diviti'; neboť akkus. co má též vý- znam = proč. Cf. Co se divíš? Co se mícháš (proč se mícháš)? Cf. Není se ho co stra- chovati ; není v něj co spoléhati (m. proč). Mš. Bl. str. 241. Jměla-li sě co leknúti? Kat. 2820. — K tomu přidává Brt.: Mám mnoho (ne: mnoho co) na práci. Uvážíme-li věty: ,Mám mnoho psáti. Nemám nic s vámi činiti', uznáme zajisté i větu: ,Dosti ráčíte míti pracovati' za správnou nepohřešujíce nikterak přidávaného v druhé větě co. Naukou o větách skrácených nepořídí se tu nic. Věty: ,Mám dosti toho, co bych vypravoval. Měli to, nad čím by naříkali' atd. bylo z přesných spisův doložiti a ne ze svého libovolně tvo- řiti. Týmž způsobem tvořiti bychom mohli: ,Mám mnoho toho, co bych vypravoval' a přece nikde nečteme skráceně: ,Mám mnoho co vypravovati.' Brt. — III. Vazba: .... abychom, co nejkrutějšího (gt.) jest, nezakusili' — jest prý chybná, ač máme: Dávejtež tedy, co jest císařovo (císařova Br. Mat. 22., 21. Vz v Jg. Slov.: ,Císařův') císaři, a co jest božího, Bohu. Br. — Proč jest to chyba? Nezapírám, že původní vazba byla: , . . co jest boží. Bohu'. Avšak jeví se nám tu prostě výjev i jinak v češtině ne- řídký, totiž attrakce; zde attrakce výroku k podmětu vyjádřenému zájmenem středního rodu: Všeho pak zkoušejte, co dobrého jest, toho se držte. Br. Prohledaje k tomu, co možného jest. Pal. Ne vždycky vítězství do- chází to, co lepšího jest. Šf. — Bl. (str. 237.) pokládá vazbu původní za méně oby- čejnou. Nic v světě silnější není m. silněj- šího. Ht. pak nevidí v attrakci jména výro- kového nic neobyčejného. Srov. mluv. §. 23., 2. Vz Co, 6. — IV. Co do — s genitivem, hinsichtlich. Tato frase jest nyní velmi oblí- bena. Našincové lpíce co do výboru pramenův. Šf. Co do materie takový jazyk postačuje... Jg. Čtenářstvo jest rozdílné co do chuti. Pal. atd. — V staré a střední češtině ne- setkal jsem se posud s tímto obratem, myslím tedy, že jest novočeský a vysvětluji si jeho vývoj takto: Věta: ,Co do materie takový jazyk postačuje . . .' znamená: Co do materie jest ( = co materie se týká), takový jazyk postačuje. Jest zde tedy sloveso jest vypu- štěno. Cf. Co tobě do toho (jest)? Že pak předložka do značí vztah, o tom vz Jg. slov. a Zk. Skl. str. 136., 5., d. Ku př. Co se vám zdá do té věci? Pass. = o té věci. Ale do vás jest nám to divné. Br. — Myslím tedy, že obrat: ,co do' s genitivem, ač jest novo- věký, z podstaty jazyka českého vyrostl i že může vedlé jiných překladův německého in Rücksicht, hinsichtlich — dobře obstáti. Mš. — V. Konečně podotkneme provincialismu jižních Čech: pro co, na co, za co, o co atd. m. spisovných a správných tvarův: proč, nač, zač, oč. Formy tyto spisovné povstaly z předložek a akkus. tázacího zá- jmena če; tedy stojí m. pro če, na če, za če, o če, které úplné formy vystupují na jevo, přistoupí-li příklonná částice ž: pročež, za- čež, očež. Forma však ,co' vznikla stažením z česo, což jest vlastně starodávní gt. m. čeho a teprv časem ustálila se jako nom. i akk.; nemá však forma co vlastně státi po před- ložkách s akkus. spojených, ježto i v spisovné řeči vesměs i od většiny národa česko-morav- ského po předložkách výše uvedených háji se posud stará forma če. Mš. Vz začátek tohoto čl.