Česko - německý slovník Fr. Št. Kotta
Seznam Hesel

    FulltextVše
    Prohledávat:
    HeslaObsah hesel
    Nápověda
    Dokument Obrázek
    Svazek:1   Strana:0518


    Ch
    Jak se ch vyslovuje, o tom vz H. — Ch jest hláska hrdelná, vz Hláska. — Sou- hláska ch píše se v nejstarší češtině hláskou h, na př. v R. Zel. bih, hladne, hlemca = bych, chladně, chlemca; v Ev. sv. Jana: abihu, behu, hlapi = abychu, běchu, chłapi. — Vedlé toho nalézáme výjimkou též spřežku ch, ale teprv v 12. stol. na př. v list. z r. 1131.: Vicapech = Vy čápech, V elpridech = Velprdech. — Od poč. 13. stol. do Husa píše se pravidelně ch; jenom z počátku této doby známe několik výjimek, kde psána jest způ- sobem doby předešlé literou h, totiž: meh, duha, Voyteh, Oldrih, Woiteh = mech, ducha, Vojtěch, Oldřich, Vojtěch. — Za doby Husovy a Bratří píše se hláska ch spřežkou ch. — V pravopise nynějším vyjadřuje se souhláska ch spřežkou ch. Ozval se ovšem proti ní skladatel brožurky:, O počátku a proměnách pravopisu českého' (1828. str. 13. ) a Jg. v, Beleuchtung der Streitfrage' (1829. ), po- ukazujíce k tomu, že by ani tato hláska spřežky nepotřebovala, ale literou jedno- duchou vyjádřiti se mohla a Hanka (v Pra- vopise, 6. vyd. str. 99. ) takovou jednoduchou literu d vymyslil, ale oprava ta neujala se. Gb. Příspěvky k historii českého pravopisu a výslovnosti staročeské. (Spisů musejních č. 117.; r. 1872. ) Str. 28., 122., 194., 266. — Hláska ch vznikla přetvořením sykavky s v ch. — a) V lok. pl. na -ch m. vyský- tajícího se v sanskritě a jiných starých ja- zycích s aneb š: vdová-ch, vlcie-ch m. skr. vidhavâ-su, vrk?-šu, lat. vidui-s, lupi-s. Zbytky tohoto prastarého lokalu zachovaly se v míře dosti hojné v strčes. v místních jménech, jako u: Polás m. v Polanech, bez předložky: Dolás, Lužás, Lubčás, Topolás atd. m. v Do- lanech, Lužanech, Vrbčanech atd. (Výb. II. 32.; Mus. 1847. II. 49.; II. 133. ); srv.: nás, vás (lok. ). — b) V koncovkách strčes. a strsl. polominulého a minulého času s ch m. a vedlé s, š, o nichž obšírně a všestranně pojednal p. Šf. v Mus. 1847. II. 143. — 176., na př. strčes. nesech, nesechově, nesesta, nesechomy, neseste, nesechu atd. strsl. nesoch, nesochově, nesosta, nesochomt, nesoste, nesoše. Ht. Zv. 105. Srv. řec. aor. HlvOa, tyyaęa atd. Vz -ech a Listy filologické II. 228. — c) V mnohých jiných slovech, jako ucho, lat. auris m. ausis. Lísati — lichotiti, mísiti — míchati, lit. sausas — suchý, dausas — duch atd. Vz Gb. Hl. 101. Potom vzniklo také z hlásky k: lat. capere — čes. chopiti, chápati; řec. xá^noc, ovoce, čes. chrpa, charpa; lat. culmen — čes. chlum. Zk. — Z f: kruchta, juchta m. něm. Gruft, Juften vedlé Juchten. Ht. Zv. 85. —Vz Gt. Fl. 116. — Ch střídá se (vz Střídání, H, K). — a) s: h: chřbet — hřbet, chřtán— hřtán, křechký — křehký, chýřiti m. častějšího hýřiti, chma- tati i šmatati vedlé hmatati atd. Ht. Zv. 105., hučeti — chučeti — fučeti, hrčeti — chrčeti frčeti, Zk., hranostaj — chramostejl, Gb. Hl. 108; ve vých. Čech.: chlemejžď (hlemýžď). Slovák trenčanský má: hladek, tihý m. chlá- dek, tichý. Hš. Vz Šb. lit. str. 80. — b) s: k: Kristus z Christus, korouhev z strč. cho- rúhev, -chor vedlé kůr z řec. /Ó(joc, chřástal vedlé křástal, slov. chren vedlé čes. křen; v obecné mluvě: vichýř, skovati, m. vikýř, schovati, Šb., chatrč — katrč; zvl. pak v již. Čech. klochtati, lochtuše, dochtor, prachti- kant, křtán (m. kloktati, loktuše, doktor, praktikant, chrtán), Kts.; ve vých. Čech. a na celé Mor. (Brt. ): lechtati m. lektati, Jir., v Krkon.: prachtikant, vochabulář, korela m. praktikant, vokabulář, cholera. Kb., Šb. — c) S: s: abychme — abysme, chlopati — slopati, chcáti — scáti, chleptati — sleptati, Zk.; hlv. v již. a vých. Čech., Jir., scípnouti — chcípnouti. Kts. — d) Kromě toho se střídá s: tr: bratr—brach, kmotr — kmoch, Petr — Pech. Mk. — e) Ve vých. Čech. s: c. Vz C. -- f) S f: fučeti — hučeti, chučeti, slov. fuják, fujavice vedlé chuják, chujavica. Ht. Zv. 85. — Ch se přetvořuje na prvém stupni v: s, na druhém stupni v: š. Vz Sykavky, Hrdelnice, Rozlišování. — V ko- řenech a pnech v: s, š. Sr. chmouřiti — šmouřiti, čechrati — češrati (zastr. ), choditi — šed, chramostiti — šramotiti, chmátnouti — šmátnouti, chlepati — slepati, mrus. žach (terror) — čes. žas v ú-žas, chcáti — scáti, chatrč — strsl. šať&rL — slov. šiator atd. Ht. Zv. 99., Kts. — Ve tvoření a ohýbání slov mění se 1. ch v novočeštině před měk- kými samohláskami a některými příponami po zaniknutí řidšího ś asi od 13. stol. v: š: Čech — Češi, střecha — na střeše m. strčes. Češi, strěsě. Ht. Zv. 101. Vz Gb. 111. 109. — 2. Před ia, ie, í (m. ii), iu a před povstalými z nich novočeskými e, i, í jest přetvořování hrdelnice ch v š pravidlem (ve tvoření pod- statných jmen žen. rodu na -a m. prvotního -ia, v indikat. a imper. praes. atd. ): duša m. duchia, páchati — páchiu, novočes. duše, páši (pášu). Ht. Zv. 101. Vz Gb. Hl. 110. — 3. Z či- stých samohlásek o každé zvláště musí býti řeč: a) před původním e i před e a a stojícími m. strslov g a b ch přechází v š, na př. ve vokat. sg. masc: duch — duše. Ht. (102. ), mnich — mniše. Schl. V mníše (-ete), na Slov. mníša m. mnichę od mnich. Ht. 102. — Pozn. Před e v instr. sg. masc. se nemění, poněvadž e vzniklo z: o, ł: duchem, mnichem. Mkl. — b) Před: i, í: 1. v ohýbání slov v: s, od počátku 14. stol. v: š m. s: «) v nominat. a vokat. pl. substantiv (a adj. ) znamenajících živé bytosti: mniši, hoši, tiší, hluší, lenoši (m. mnisi, hosi, tisí atd.; sr. bůh — bozi, pták — ptáci). — /?) V lok. pl. masc. jmen podstatných: hoších, mniších, lenoších. Vz Gb. Hl, 109. — •/) V 1. os. sg. a 3. os. pl. praes. dýchati — dýši, dýší. Ht., Mkl. — Poznam. V obec. mluvě v nominativu a vokat. pl. hlavně při některých subst. a při jménech přídavných se ch nemění v: š: duchy, Šm., hluchý hoši, suchý lidi m. hluší hoši, suší lidé. Šb. — 2. Ve tvoření slov v: š: mrcha — mršina, macocha — macošin, Ht. Zv. 102., Kt. (Slováci znají také: macochin. Hš. ), ušitý, mšice (moucha), ruch — rušiti, Gb. Hl. 109., moucha — muší, pastucha — pa- stuší, ořech — ořešina, ucho — ušný. — c) Před ě: a) v ohýbání a ve tvoření příslovek od prídavných jmen v: š (m. s). Na konci 13. stol. totiž počalo ch přecházeti před i a ě v š m. ś: tich — tiše (m. tisě), plachý — plaše, pýcha — pýše — v pýše (m. pýsě), roucho — rouše (rúsě), Ht., moucha — mouše, naddchnu — nadšen. Vz Gb. Ht. 109. — Pozn. Před e (m. ě) na Slov. z pravidla ch se nemění: na střeche (na střeše. Šf. — [i) V stupňování v: š před: -ší, -ější, ěji: tichý — tišší, Ht. Zv. 102., plachý — plašší — plašeji, vetchý — vetšejší. Vz Gb. Hl. 109. — Pozn. V obec. mluvě jihozáp. Čech. ch se nemění: suchý — suchejší. Šb. — y) Tak i před strčes. a slov. a, novočes. e m. ě: slych — slyšati — slyšeti. Ht. Zv. 102., Kt. — d) Na konci slov, kde se strslov. i> odsulo, mění se ch pravidelně v: š: lemech — lemeš, veteš od vetecht. Ht. Zv. 103. Vz Gb. Hl. 109. — e) Před a u opětovacích na -ati odve- dených od sloves I. a II. třídy vedlé hrdelnic vyskýtají se zvl. v strčes. i sykavky (tedy š m. ch). Tak povstala slovesa i podnes běžná: krsati od krch zachovaného snad v krchý, slov. kolýsať vedlé rus. kolý- chať (kolíbati); sr. čes. míchati, rouchati se slov. miešať, rušať; bouchati, dýchati se srb. busati, dýsati. Ht. Zv. 103. — f) Před příponami: -ba, -da, -ka, -ko, -ný, -ní, -ník, -ský, -stvo, -ství, -ť atd. (m. strslov. -hba, -bda, -bka atd. ) v: š (s). Vz K (před -stvo). Sluch — slušný, pochva — pošva, mnich — mniška, roucho — rouška, hřích — hříšník, Ht. 103., kožich — kožišník, prch (prach) — prsť, Čech — češský — český. Us. Češka, rouško, strašný, vlašský (vlaský), pěšec. Gb. Hl. 109. — Vz Gt. Fl. 118. — Pozn. Někdy se v obec. mluvě ku př. u Prahy ch chybně v š přetvořuje (vz š): hoch — hošů (m. hochův). - - Ch se předsouvá, vsouvá: chlem- tati (sr. lat. lambere), murý (černý) — chmura, Šf., choditi (idu), chrdousiti — rdousiti, chá- pati (japný), Jir.; čichati od čiji, spěchati od spěti, drchati z dr (dráti), Šf., v obec. mluvě: prachmálo, Gb. Hl. 122., prachnic, prach- dědek, prachbába; v Krkon.: vochstře, bych- stře m. ostře, bystře, Kb.; k ou v dualu: dvouch, rukoueh, Jir., nesla ho na rukouch, měl pouta na nohouch, Šb.; k gt. pl. masc. na Mor. od Hranic k Frenštátu: z dělníkuch (dělníkův). (Naopak se tam v lokale vy- souvá: v Milotici m. v Miloticích). Šb. Potom v jihozáp. a střed. Čech: haduch, jelenuch, rakuch, uších, lidích m. hadů, jelenů, raků, uší, lidí. Zde onde i po r: bratrch, vítrch m. bratr, vítr. Šb. — Ch se vysouvá před n: v Rkk. rozprnúti m. rozprchnúti. Ht. Zv. 108. V leptati m. chloptati a v obec- ném nešť m. nechžť. Gb. Hl. 117. — Ch pří- pona. Vz Tvoření slov. Lenoch, čich, kožich, Č., spěch, D., duch (od du, douti), macecha, mrcha, pleticha, Us., smích, prospěch, věch, brach (bratr), kmoch (kmotr), Pech (Petr, Stach (Stanislav), Vach (Václav), čmuch. Mkl. B. 286. —Jména souhláskou ch se končící jsou rodu muž. a skloňují se dle prvého muž. sklonění; stran lokalu sg. vz Lokal. — Po ch píše se vždy: y: chytrý, chybiti. Jg. -cha, přípona jmen podstatných: mrcha (od mr — mříti), střecha. D. Vz Tvoření slov. Mkl. B. 287.

    Vytvořeno v rámci projektu Data a nástroje pro informační systémy (1 ET 1011 20413)
    za podpory programu Informační společnost AV ČR a projektu Informační zdroje
    pro výzkum a výuku češtiny (VZ 09005) za podpory programu
    INFOZ Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR
    Digitalizace a software Imaging Systems spol. s r.o. © 2005 - 2007 - 2011