Kocour
Kocour (dříve: kocúr), a, kocourek, rka, m.; kot, macek; kocouře, kocourče. Der Kater, Hietz, Mietz. V. Stran původu vz Mz. 47. K. divoký. Chytil tam kocoura! (když někdo odcházeje myslí, že něco veli- kého učinil a zatím vysmán jest). Č. Ko- coura někomu vítati. Vz Posměch Č. Běhá jako ohořelý kocour. Vz Spěch. Č. Čím starší kocour, tím ocas neohebnější. Sbr. Když není k. doma, mají myši hody (lusum, po- svícení, pré) = za nepřítomnosti pána na pána si hráti. Lb. Us., Č. Rád k. ryby jídá, ale nerad pro ně do vody břede. Vz Lenoch. Lb., Šp. K. z předu lízá a po zadu drápe. Šp. Kocour jde, myši v kout. Jg., Šp. Když k. přijde, myši v kout lezou. C, Lb. I do- brému kocourovi někdy myš uklouzne; Je- den k. stáda myší se nebojí. Pk. Dbá o ně jako k. o koťata. Sk. — Kněz přes bidlo dře k-ra a ožralci okolo stolu honí kory- touna (= blijí). Poličanský. — Kocoura 's kým tahati. Vz Hádka daremná. Č. — 2. Hra, když jedni na jednom konci provazu provaz k sobě táhnou, druzí na druhém konci provazu bráníce nohama se příčí. Jg. — Ne- mocní musejí se s holkou (smrtí) potýkati a s nemocí a smrtí kocoura přes vodu tá- hnouti = umříti. — K., u, m., Grundhobel. Šp. — K., prouh na stěně po špatném bílení. Streif. Zedník nadělal po zdi kocourův až hanba. Us. Dch.