Lkáti
Lkáti, cf. Mz. v List. fil. 1882. 223., 1875. 78., Nalkati (= nalokati). — co. Racek lkal smutné zvěsti. Vrch. — ke komu (oč). Když k tobě lkáno. Kká. Toužně k bohu lká o korunu. Kká. K sl. j. 152. — čím. Kn. rož., Tov. Steny, jimiž doma lkala sirá žínka. Kká. K sl. j. 155. — proč: chudobu. Mst. Nechajž věčnu túhú lkají. Sv. ruk. 44. — kdy: v mukách. Výb. II. 13. — kde. Žežulice zvučně v dáli lkala. Osv. V. 639. Roh lovecký lkal v hloubi hvozdů. Vrch. — jak. Vlasy rvala, smutně lkala. Sš. P. 169. Slavík lká z duše svojí hloubky. Vrch. — čeho. Křikem naplnila nebe, lká (želí) pádu, přimnožuje pRosby. Hus II. 97. — nač. Lká a pláče na krále Jiřího. Výb. II. 748.