Můj
Můj (zastr. mój), má (moje, strč. moja), mé (strč. a v obec. mluvě moje); gt. mého, mé, mého; dat. mému, mé, mému; akkus. můj (u život. mého), mou (v obec. mluvě moji), mé; lok. mém, mé, mém; instr. mým, mou, mým; pl. nom. moji (v obec. mluvě mí, Ht. Sr. ml. 237.; mý, Bž. Ml. 151.; u neživot. mé), mé (moje), má (moje); gt. a lok. mých (v obec. mluvě: mojich); dat. mým (v obec. ml. mojim), akkus. mé (moje), mé (moje), má (moje); instr. mými (v obec. ml. mojimi). V sg. f. také: moje, mojí, mojí, moji, mojí, mojí. Us. V obec. ml. muj, vz také Kts. Jsouc složeno ze starého ablativu mo nebo z kmene mí. nebo z dativu mi a náměstky (Bž. Ml. 151.; Kt. 51. ) ji, ja, je, mělo koncovky tohoto zájmena (vz On, ona, ono): mojeho — mého, mojí — mé, mojemu — mému, mojich — mých, mojim — mým atd. Neskrácených tvarův užívá se v obec. mluvě. Ženského neskráceného tvaru sg. užívá se nejvíce na místě manželky: To je moje (žena); Byl jsem s mojí v kostele; dej to mojí; viděls moji? Na Mor. jsou plné neskrácené tvary: mojeho (mého), mojemu (mému) atd., moja (má), mojej (mé), moju (mou), mojou (mou). Taktéž: Tvůj, svůj. ŠB. V středním Slovensku se e vysouvá: mojho (m. mojeho). Vz E. Také v již. Čech. zůstává nestažené, jen že kromě nominativu se skloňuje docela dle určitých měkkých: muj, moje, moje, gt. mojího, mojí, mojího, akkus. mojího (muj), mojí atd.; vpl. mají stažené formy převahu: mí syňí, mejch synů, mejm synom, mý syny, s mejma syny, řidčeji: mojí syňí, mojich s., mojím s., mojíma s. Kts. — Můj, v obec. ml. = můj muž, jako: moje = má žena. Moje není doma. Můj je nemocen. Us. — Vz Zájmeno. — Synu můj! Můj Bože! S mé strany. D. Má (moje) bolesť, tvůj smích. Jg. Moje a tvoje (majetek). Co mého, to tvého (dělíme se po bratrsku). Na moutě milou (duši). Jg. Moje a tvoje všecek svět mate to dvoje Pk.