Čučeti
Čučeti také = v nečas někde seděti, dřepěti, hocken; marně čekati; trčeti. Cf. Mz. v Listech filolog. VII. 39., Mki. Etym. 37. — abs. Čuč (= mlč, táhni pryč)! Čuč babo! U Vse- tína. Vck. Abych už čučala (ticho byla). Val. Brt. D. 205. Dům hučí, hospodář čučí, hospodáře chytnou, dům uteče okny ven (voda, ryba). Mor. Brt. — komu. Čuč ti (tebe)! Nichts für dich! Dbš. — kde (kdy). Č. v koutě. Us. Škd. Kdes čučal (čuměl, vězel, seděl)? Mor. Vck. V neděli pacholci nerádi dlúho klamiá (čučá, trčá) v maštali, radši idú cifrovať (tančiti) do šenku. V Pod- luží. Brt. Čepice na mé hlavě č-la. Dšk. Kde Tatra strmá čučí a kde vlna Labom hučí, vlasť je slovanská. Slov. Tč. Čuč (seď) doma na peci. Brt. D. 205. — jak. Matka ticho čučí. Č. Čt. I. 51. — jak dlouho. Č-li celé dopoledne a nic nevykonali. Us. u Kr. Hrad. Kšť. — komu kam: do očí (hloupě hleděti). Mor. Knrz.