Štika
Štika (u některých: štika), štička, y, f., štik, a, m. Š. mladá: štice n. štíhle (m. štíkle, Bž. 52., 230.), štížle, ete, n. Jg. Š-ky (esocini) jsou sladkovodní ryby dravé se zuby v čelistech, na patře a na jazyku. Š. obecná, esox lucius, der Hecht. Frč. 289. Cí. S. N., Schd. II. 496., KP. III. 386. Š. na modro, Dch., nadívaná, naložená, omaštěná, pečená, smažená, vařená, s rosolem, se smetanou, se sardelemi. Hsg. Štika. V., Půh. II. 159., Kom. J. 167. S. v rybníce škodu dělá. Us. Ten je jako š. (dravý). Us. Dhn. Vylovil si rybu štiku. Sš. P. 564. Opilý jako š. Us. Proto je š. v řece, aby karasi nedřímali. Pk. Ve hlavě štiky jsou prý všecky nástroje při mučení Páné potřebované. Vz Mus. 1853. 489. — Š-y slepé = lité svítky, Omeletten (žertem). Dch. — Š. v pivovaře — prkenný, čtver- hranný Mab (zakrytý a dírkovaný), by pivo se sladem do korýtka neteklo. Jg. — Š., dům v Praze. U zlaté, modré atd. štiky. Vz Tk. II. 231., 205. — Š., y. m., osob. jm. Tk. V. 84., 96., 97.