Zaplakati
Zaplakati, pláči, plač, pláče (íc), al, ání; zaplakávati, anfangen zu weinen, in Thränen ausbrechen. — abs. Někdo zaplakal. Us , Ros., Háj. Co jest u nás, nezaplakal. Us. A bylo děťátko, jen zaplakať. Er. Sl. čít. 22. Nitra milá, Nitra, ty slovenská máti, co pozrem na tebä, musím zaplakati. Ty si bola nekdy všetkých krajin hlava, v ktorých tečie Dunaj, Visla i Morava. Sl. spv. II. 45., Mt. S. I. 7. Dyž já budu ležať v černém lesi, zaplačeš, milá, zpomeňa si. Brt. P. 10. Už mňa môj najmilejší zanechává, milovať mňa už přestává a moje bystré oko zapla- kává. Sl. spv. V. 174. Vídeňská kasárna není hodná stati, nejedna matička musí za- plakati. Čes mor. ps. 257. Hľadí po čerstvej zelenej diale a na skalu sa usadí i v širokých prsách posbieru paru a vydúchne si smutnú fujaru, prsty na dierky položí: zaplače hora. Sldk. 9. Tancovala, zaplakala: čože som ja, milý Bože, dokázala! Sl. ps. Šf. I. 47. Vzal lasečku (hůlčičku) a zaplakal, čeho sem se ja dočakal!; Po druhé zaťali, dřevo zapla- kalo, po třetí zaťali, dřevo promluvilo; Za- plakala má panenka choďa po dvoře. Sš. P. 118., 143., 403. — co, koho: svou bolesť (pláčem si odlehčiti, seinen Schmerz ver- weinen). D. Musíť tebe zaplakati máti tvá. Výb. II. 45. 6. Aby (plačem) skonávajícího nezaplakali (z klidu ho nevytrhovali). Na Slov. Němc. III. 324. — nač proč. Člověk na hříchy zapláče z milosti. Ctib. Zaplač každý člověk za to. St. skl. Zapomeneš, zaplačeš na mó věrnó lásko. Sš. P. 393. Žalem za- plakala. Us. Tč. Pro někoho z. Dch., Kyt. 1876. 74. Nikdo proň nezapláče (oka nesmočí, slzy neuroní, neukápne). Us. Tkč. Pro velikó lásku voba zaplakali; Všeci ludé zaplakali, že Janoška zverbovali. Sš. P. 360., 571. — jak. Když to mluvil, v hojnosti zaplakal. Flav. Bys krví zaplakal, nevyprosíš (o la- komém). Č. Keď mu šablu podala, žalostně zaplakala: Jaj, bodaj som ťa bola, jaj, nikdy nepoznala; Horce zaplakala: Ej, jako si sa kúpal, keď ťa voda vzala? Sl. spv. III. 109., 113. Keď ju došívala, horko zaplakala. Sl. ps. Šf. II. 133. Šila ona košulečku. Šila. šila, vyšívala a prehorko zaplakala. Mt. S, I. 27. Ja vzkríkla, vzlykom zaplakala, lež darmo. Phld. IV. 25. Tak žalostně zaplakala, že se brána otevřela. Sš. P. 358. — nad čím. Br. Zaplakal nad ní. Šml. Ale nikdo nezaplakal nad nima. Dbš. Sl. pov. IV. 53. Vždycky nad ní (nad pentlí) z-la. Er. P. 149. Z-lo dievče nad svojou svobodou. Sl. ps. 366. Z-lo dievče nad svojim šuhajom. Slov. Tč. Milí moji rodičové, loučíme se s vami, a jak více nepřiňdeme, zaplačte nad námi. Na Ostrav. Tč. Ubohá vdova odišla. Ach, ale by bol kameň zaplakal nad ňou. Frsc. Zor. I. 89 Jedle v tmavý šat se obláči, nade mnou časem zapláči. Nitra VI. 101. — kde. Ja bych si sedla oj na jeho okénko, až by zaplakalo v něm jeho srdénko. Pck. Ps. 12. — oč. Spíšej by ze skály voděnka kapala, než bych já, šohajku, o ťa zaplakala; Nezaplače o něho žádnej; Zpomenú, zaplačú o mne černé oči: Jak to uslyšela zaplakať musela o věneček svůj. Sš. P. 326., 501., 631., 756. — za kým. Kdo zaplače za ním. Msn. Or. 63. Čo raz spomenula muža, musela za ním z. Phld. IV. 330. — kdy. A když svůj Ná- rod viděl v mdlobě, na řeč a vlasť že kydá kal a v duševní že dlí porobě, tu i on po- prvé zaplakal. Čes. pís. — ke komu zač. Zaplač každý k Bohu za to, rozpomena právě na to. Hr. rk. 139. — si. Sá. — si jak. Drobet si z-kal a potom byl zase vesel. Us.