PřezděvPřezděv, u, m., přezdívka, převzdívka, y, f., na Mor. a Slov. přezvisko, a, n. Pře- zděv. Č. P. z pře-vz-děti, pře-vz-dívka, pře-z-děti, přezdívka. Vz Vzděti. Prk. P., jméno nehodné, zneuctívající někomu dané. Vz S. N. DeR Spott-, Schimpf-, Spitzname. P. ta postupem času ztratila docela povahu nenávistnou. Sš. J. (55. Nyní se na Pána tím p-vem potrhují. Sš. J. 154. Ta p-ka nás hněte. Sych. — Nadávky, převzdívky a slova ob- hroublá na mor. Zlínsku. Protivou eufemismů jsou nadávky a převzdívky. Nadávky jsou důležitosti nemalé, jde-li o poznání povahy národní. Ve mnohých věcech shodují se tu snad všichni národové (osel na př. sotvy as kterému bude vzorem moudrosti), v jiných však liší se charakteristicky. Nám na př. ovečka vzorem jest pokory a trpělivosti ná- sledování hodným, kdežto Němci pro tytéž vlastnosti jest dummes Schaf. Ve které spo- lečnosti slyšeti mnoho nadávek hrubých a sprostých, v té zajisté nevládnou mravy jemné a ušlechtilé, a tak jest i s lidem a národem. Náš lid nadávek sprostých mnoho nemá, většina jich odnáší se ku mravním vadám a všelikým křehkostem, jež káry a posměchu zasluhují, jinými označuje se věc, jež není člověku po chuti, některé jsou též plodem prostonárodního humoru. Takovýchto převzdívek jest hojně a synonymika v té pří- čině znamenita. Synonyma uvádím od pojmu nejslabšího počínaje k mocnějším. — Pře- vzdívky dětské. Děcko již odrostlejší, se kte- rým se rodiče ještě mazlí, jest cagoň, kor- hoň, orgoň, děcko ubrečené je skřekoň. Děcku pustému říká se: hopsoň (neposeda), pustou (rozpustilec), paskuda (které svou rozpusti- lostí i škodu působí). Škut jest zavilec, za- rputilec, słota malý darebák. Nejškaredší nadávkou, jíž se pustoni na vzájem poctí- vají, jest všiva, všivál. Rozumbrada jest ně- mecký naseweis. — Převzdívky mužské. Nej- jemnější z nich, jež za často ani nejsou na- dávkami, jsou tyto : štverák, matěra, šelma vybíjaná, kostka, kostelník, mastikula. Jmény těmito označuje se člověk vychytralý, všemi mastmi mazaný, jenž snadno se vymotá z ne- snází a svého prospěchu uhledí třebas i na škodu jiným. Jest to ferina lišák lidské společnosti. = Taškář hrubšího zrna, lhář a podvodník jest: kmín, portukáł, šot, cigán. Cigán jest obecným názvem zpronevěřilce, lháře a taškáře. Slov lhář, lháti téměř ani se neužívá, vůbec mluví se: Ty cigáne! (= lháři). Necigaň! (= nelži). Ocigánil mne (=ošidil mne). To je cigana (=lež). Duší sa jak starý cigán. Bałamuťa jest mluvka i taškář v jednom, rovnaje se úplně moder- nímu švindléři. — Hlupák označen jest epi- thety přehojnými, jež takto se stupňují: ťuhela, měchem pobúchaný, Jan borový, roh baraní, trúba olejová, hłúpé jelito, střevo, tele Machovo, trdlo, poleno, mrkva, mrkvús, osel, tele, hňup. — Nehybu, nešiku, nemo- toru označují: kołohnát, čáčvara, mrňa, ohřebło, motovidło, trnčák, majstr pipła (fušer), matlafús. — Mrzout hněvivý a sou- porný má přívlastky: návara, skřeček, somár (vz Somłat). Sprosták, surovec jest: chałoň, halama, chebzoň, slivoň, chrapún, hřbet, pa- zúr. Jmény těmito dříve páni měšťáci po- ctívali sedláky. — Člověk zevnějšku zane- dbaného, oškubaný, otrhaný označen jest jmény: pařiłata (který páře na sobě laty, záplaty, místo aby nové přišíval), plezmero, škuban, trhan. — Na označenou člověka ostudného, protivného, nestydatého a p. užívá se podstatných jmen odtažitých a těm podobných: dožera (kdo dozírá, dopaluje), oštera (kdo ošteruje, dopaluje), otrapa (kdo trápí), ostuda, špata, ohava, pałuda (který se paluduje, pobuda), ošusta (pol. poszust), omasta, smotłacha, pluha (vlastně = deštivé počasí), nestyda, nehaňba, necuda. Jako se- dláci nebyli u veliké přízni pánů měšťáků, tak i ti ševci, kteří jim šili boty, od ševců městských za rovny považováni nebyli, pře- vzdívaliť jim ňuhňálů. Žid slul dříve pra- chél (prašivec), nyní jest pantátou. — Pře- vzdívky ženské. Ženská, která si příliš hledí parády, jest strojna (Putzdocke), opak její je strap, střapál, jež chodí střapatá. Modlena označuje totéž co německé Betschwester. Klebetnice jest reclvna, kalabizňa. Skrošňa (vlastně skříň, kterou nosí kuřenčáři na zádech) znamená ženskou, která lenošně po- sedává. Baby tělnaté označují se jmény: bechyňa, machna. Stará hachla, staré ohřeblo jsou staré baby jedovaté. Čava (velbloud) je robsko škaredé, nepříjemné; halda, chala- chyňa znamenají robska sprostá, nemravná. Ženské přihlouplé říká se Rozinka Vachet- kova. Přihlouplá osoba tohoto jména žila skutečné v létech asi dvacátých na zlín- ských Pasekách, mladší generace nynější jí ani neznala, ale rod Rozinčin nevyhynul. — Zajímavy jsou převzdívky: korhél (Chor- herr), herpiška (jeptiška), abatyša. Onen značí ochlastu, herpiška jest erdek baba, abatyša stará klepna. — Avšak nejen osoby, i věci mají své převzdívky, mluví-li se o nich s nelibostí, s jakýmsi despektem. Tak na př. některé udy těla lidského: hlava jest leben (od lebavý, holý, holohlavý), když zasloužila pohlavku, palica, když jest tvrda, neústupna, kotrba, když je v ní sečka. Huba (ústa) jest gambou, když jest velika, nepěkna, a člověk jí obdařený jest gambatý, gambál; paščekou jest huba prostořeká, odmlouvačná; proto se říká: Zavřeš tú paščeku! Dostaneš po paščece. Kdo paščekou mnoho mlátí, jest paščekář; papula jest huba vypasená, která hodně papá. — Oči veliké, vyvalené jsou šiše, nohy hnáty, koty, ruce paprče, prsty pazúry. — Převzdívky své mají též oděv, ná- řadí ? náčiní domácí. Staré šatstvo jmenuje se háby, klobouku ošumělému říká se plzák, není-li již na něm chlupů a je-li už hodně ušpiněný; klapák jest klobučisko staré, jehož střecha klapí, dolů visí. Veliké bera- nici převzdívá se kucma, a kdo v ní chodí, jest kucmák. Ošumělý kabát jest kabaňa, široké gatě plátěné pltě, botám velikým, ne- svěčným říká se hňápy, obuvi staré, roze- drané škarbaly. Nábytek odrabaný jsou staré zgarby, peřinám se převzdívá báchory, sta- rému křiváku (kudle) říká se pajzák a ná- činí kuchyňské jsou střepy. Nechutná-li ně- komu polévka, máčka, buchta, vdolek, že nejsou dobře připraveny, nemastny, nebo že by raději něco jiného chtěl, slovou mu jídla tato: poleva, mačura, buchár, osúch. Jablko nebo hruška zakrsalá, rudou spálená jest šurpáň. Pole na strmé stráni, hrdelné, neúrodné je zdrap, hrb, strup, a chalupa stará, na spadnutí slove : chajda, kuťa po- łoma, české herce říká se hliva, koza má převzdívku prča, kozel košut ? cap, škaredý chrobák (brouk) jest chrobaňa, škrabaňa. Ostatně převzdívky tyto neznamenají vždy věcí samých v sobě špatných, začasté užívá se jich i o věcech dobrých, mluví-li kdo s jakousi nelibostí. Tak nazve muž peřiny třebas nové báchory, když vidí, ana žena v nečas jimi se obírá: zas ty báchory roz- tahuješ, pokliď rači krávy! Nevrlému otvírá paščeku, kdo sotva mukl atd. Témuž účelu slouží přípona -isko, jíž se velmi zhusta užívá: Zas ty nožiska roztahuješ ? Nemôžeš si ty ručiska umyť? Daj tom kravsku žrat, ať nebečí. Vyžeň to psisko. Už to kočisko zaséj králíka sežralo atd. — A jako jmen pod- statných tak i sloves hojně se užívá na ozna- čenou děje nelibého, neplechého, nemírného a p. I v této příčině synonymika jest velmi vyvinuta. Kdo v nečas mluví nebo pleská věci nerozumné, ten plká, jest plkoš, upl- kaný ; prdolí, jest prdola, uprdolený, ? ženská taková jest prdolena. Nevdákej! okřikuje ženu muž, stará-li se pořád, jak bude dále. Kdo neustále o jednom mluví, ten pořád o tom koleduje, klábosí, kalabizňuje, łamúzgá, kdo má hubu nevymáchanou, ten křápe. Rechna rechní, sápati se na někoho jest békať, skřékať. Skřékni na něho, dyž nesłyší! Kdo se vadí na veřejném místě křiče ne- smírně, ten sa rozdavuje (je rozdávený, rozdava), hylásňá, zvoříňá, ? komu kdo ná- ležitě vynadal, tomu vyzvoříňáł. — Děcko ubrečené cébí sa, dává sa do cebíka, je ucé- bené nebo sa ogebuje, je ogébené, činí-li to starší člověk, tedy škňůrá a je škňůra. Kdo se má ku pláči, ten dělá pekáč, má hubu na pekáč. Směje-li se kdo potměšile, ščúří sa, ščéří sa, má hubu oščéřenú (= otevřenu). Kdo se směje na hlas, ten sa oščeřuje a vysmívá-li se jiným vyščeřuje sa, dělá si výščeřky. Smáti se nezbedné, nezpůsobně (cachinare) jest chlachýzňat sa. Tančiti ne- pěkně, v nečas anebo vůbec pozorovateli nemilo, jest hépat (vl. skákati), pytlovat sa, trdłovat sa. Kdo hltavé, nezpůsobně jí, ten cúhá, pere, džgá do sebe; spažerkuje, spa- túhá všecko, kdo není vybíravý. Požívati nestřídmě nápojů lihových, neb i vodu ne- způsobné píti jest dut, chlámat, słopat a ožralec jest ožrała, ochlasta, ochlama. Kdo nemírně spí, ten kyše, hníje, jest kysáč, uky- saný. Uvelebiti se někde jest usádlit sa, seděti v nečas jest lapět, skřečat, čučet. Co sa's tak rozkřečál praví se tomu, kdo se nemá k odchodu; kde tak dlúho čučí, trčí (vězí), začučéł sa kdesi. Kdo má chůzi zdlou- havou, kdo plete nohama, ten sa glajdá, grande, rajdá, jest glajdavý, gramlavý, raj- davý, kterážto slovesa vlastně označují zdlou- havou a nepěknou chůzi volů; rozglajdaný znamená tolik co něm. schlampet. Nemilí hosté sa z izby vykasali, vyštragali. Už sa štragá, jde si pěkně zvolna, maje pospíšiti. Vyťalúpíł sa, vyskytl se z nenadání, aniž ho třeba bylo, přitalúpíł sa, připlichtil se společník nemilý. Lenoch sa šuká, je šu- kaný, ochúňá sa (okouní, nemá se k dílu), pelencuje sa kole úhlů, poładuje sa, přesúšá sa po poloch a po zahradách. Kdo hledá co neschoval, ten ňúrá, zbłýňá, zglýňá. Brt. v Mtc. 1878. str. 53.—57.
