SamohláskaSamohláska, y, f., der Selbstlaut, Vokal. S. jest čistě pronesený článkovitý zvuk řeči lidské; otvor mluvidel od hlasivky až k py- skům jest při ní volný, ale muže býti ovšem rozmanitě zúžený aneb rozšířený, podlé če- hož i samohlásky rozmanité jsou. Nejvol- nější jest tento otvor při samohlásce a, při i se nejvíce sploští, při u nejvíce prodlouží a zdutí. Mezi nimi leží všecky ostatní ob- měny samohlásek. A jest nejčistší samo- hláska, i a u hraničí již se souhláskami a mají tu příbuzné své j a v. Samohlásky a, u, i jsou prvotné, z nich povstaly ostatní lámánim-se. Gb. v S. N. Vyslovujíce totiž dvě prvotné samohlásky tak hbitě, že každá polovici své časoměry utracuje, dáváme novým samohláskám vznikati, jichž zvuk smíšen jest z obou živlů prvotných. Samo- hlásky tyto podružnými n. lámanými slují. Tak vzniklo e lámáním z ai, o z au, y z ui (podobajíc se asi pol., rus. y, franc. u, něm. ü. Psávalo se: Nezamuislus). Kt, Gb. o nich praví: Tak jmenují se vzhledem k učlánkování svému, při kterém po každé dvě jiná nastrojení mluvidel ústních takřka zlomena jsou, ale při tom zůstávají přece samohláskami jednoduchými. Vz O (II. 195. a). Samohlásky dlouhé povstaly skládáním, když dvě stejné se složily a v jednu se stáhly, ku př. komaar = komár, nebo stahováním nestejných samohlásek: moje = má, nebo stupňováním: kladu — nakládám. Vz Stupňo- vání, Kvantita a jednotlivé samohlásky. Že staří Čechové dlouhé samohlásky od krát- kých rozeznávali, o tom nelze pochybovati. Zákony však, jimiž se u dloužení samohlá- sek řídili, nedají se pro zmatek pravopisný nejstarších památek na jisto určiti. Kt. Sa- mohlásky dlouhé počali Čechové rozezná- vati od krátkých teprve na konci 13. stol. Ht. Moravan v pruském Slezsku neprodlu- žuje téměř žádných samohlásek. Šb. Příčina dlouhé samohlásky a slabiky jest v jazyku českém etymologická n. fonetická. Etymo- logickou jmenujeme tu, když prodloužení jest výsledek stupňování (kladu — naklá- dám) aneb stahování. Vz Stupňování, Sta- hování, Fonetický. Gb. Samohlásky, které povstaly tím, že dvě nestejné samohlásky splynuly, slovou dvojhlásky: viera, piati, zemiu, pnouti. Vz Dvojhláska. Samohláska vzniklá splynutím dvou stejných nebo ne- stejných samohlásek, slove složená, jinak jednoduchá. Kt. Na kvantitu působí i jedno- slabičnosť slov, v nichž se o dlouží, řidčeji jiné samohlásky: stůl, kůň, vůl, hnůj, lůj. Stává-li se takové jednoslabičné slovo sklo- ňováním víceslabičným, vystupuje pravidelně krátká původní samohláska: kůl — kolu, kůň — koně. Dvouslabičný infinitiv má prvou dlouhou (mimo jeti, moci, pěti): dáti, hráti, bůsti; na Sloven. jen u sloves 1. třídy. Ht. Strany rozkládání samohlásek dlouhých í. ó, ú. ý vz tyto samohlásky. — Plné samo- hlásky během, času se seslabovaly na př. skr. navam, lat. novum, sl. novo, řec. réor, v slovanštině pak až na polohlásky b, i sklesly; zvláště dělo se to na konci, u pro- střed slova, pak obzvláště při souhláskách l a r, které potom samy povahu samohlásek (plynných, tekutých) na sebe vzaly : skr. purnas, lit. pilnas, slov. pltnij. Vz L, R, — Jestliže samohláska s následující souhláskou m nebo n slabiku uzavírá, mísí se s ní v jeden obojetný živel, tak zvanou nosovku (vz Nosovka), který se pak během času očišťuje a v jisté samohlásky proměňuje, jako v litevštině a slovanštině" patrno jest; tak z rankam povstalo lit. ranka, strhl. raka. pol. reke, čes. ruku. - Těmito cestami vy- vinuly se v češtině z prvotních tří samo- hlásek a, u, i, ještě á, e, é, í, o, y, ý a dvoj- hlásky ě, ú, ů, kromě jerů a jotovaných ja, je, aj, ej atd. — Podlé strojů jazykových dělí se samohlásky na podnebné a nepod- nebné čili měkké (úzké) a tvrdé (ši- roké, temné); měkkými jsou b, i, í. ě, někdy také e, é (Bože, čéše — číše), ostatní a, á, o, ó, u, ú, ů, y, ý a někdy také e, é (oken, okénko) jsou tvrdé; e (é) jest tedy obojetné či střední. Dle Gb. v S. N. a Hl. 16. a j. Měkké s-ky povstávají sblížením-se ja- zyka k podnebí; ě patří též k měkkým, neb skrývá v sobě i (ai přesmyknutím ia, přehlasováním ie = ě. Gb.). Ve slovenčině jest e vždy měkké. Ht. Měkké samohlásky vyznamenávají se tím, že sousední předchá- zející souhlásky obměkčují. Gb. Před tvrdými samohláskami stojí tedy jen tvrdé souhlásky, před měkkými samohláskami jen měkké sou- hlásky. Bž. 7. — S. vlastní: a, e, i, o, u, y a jejich dlouhé střídnice á, é, í, ó, ú, ů, ý, nevlastní l a r. Gb. — Kromě toho jsou samohlásky podlé učlánkování (či podlé povahy své fysiologické): a hrdelná, i (í, ě) podnebná, u retná, e hrdelně pod- nebná, o hrdelně retná, y retopod- nebná. Vz Gb. Hl. 13. — Podlé složitosti jsou s-ky a, e, i, o, u, y nesložené n. jedno- duché, dvojhlásky jsou s. složené; s-ky dlouhé jsou jednoduché. Vz Gb. Hl. 15., Dvojhláska. — Stupnice samohlásek jednoduchých postu- pující od nejzávažnější s-ky k nejlehčí jest v češtině tato: a, o, u, y, e, i. Samohlásky dlouhé (á, é, í, ó, ů, ú, ou, ý) váží více nežli jejich střídnice krátké ( a, e, ě, i, o, u, y) a dvojhlásky více nežli jejich části jedno- duché. Vz Gb. Hl. 14., 17'. — S-ky mají tu vlastnost! do sebe, že samy o sobě n. ve spojení se souhláskami činí slabiky. Gb. 111. 12. — Samohlásky o sobě a v násloví. Vy- slovení samohlásky o sobě a v násloví ne- děje se bez jemného aspoň přídechu (spiritus lenis); přídech ten po případě v souhlásky h, j, v shutnouti může. Kt. Yz Přídech. — Vysouvání samohlásek = vypouštění samo- hlásek k podstatě slov náležejících. Samohl. vysutá v násloví slove sesuvka (ež — že), ve středosloví výsuvka (orel — orla), na konci slova odsuvka (hráze — hráz). Kz. Vz Od- souvání, Sesouvání, Vysouváni. — S. spojo- vací, skládaci, sražená, stažená, splynulá, rýmovaná, koncová, polousamohláska; srov- nalosť. povaha, soustava, stupnice, splynutí, směna, proměna, stažení, sražení, splynutí, délka, krátkosť samohlásek. Nz. Strany změn samohlásek vz Dloužení (v Dodat- cích), Hláska, Krautita. Obměkčování, Od- souvání, Otírání. Přehlasování, Přesmyko- vání, Přestrojování, Přisouvání, Rozkládání (Rozšiřování), Rušení, Sesilování. Seslabování, Sesouvání, Skracovaní, Slučování, Spodoba, Stahování, Střídání, Stupňování, Vysouvání, Zužování (samohlásek), JeR, Nosovka a jed- notlivé samohl. ( a, e. i atd.), Gb. Hl. 51., 83., 89., S. N. VIII. 647., KP. II. 289. Chro- nologický prohled proměn samohlásek se- stavil Gb. ve Sborníku II. (Příspěvek k hi- storii českých samohlásek) na str. 110. — S., dřevák (dřevěná obuv; žertem na Tře- boňsku).
