Česko - německý slovník Fr. Št. Kotta
Seznam Hesel

    FulltextVše
    Prohledávat:
    HeslaObsah hesel
    Nápověda
    Dokument Obrázek
    Svazek:3   Strana:0382


    Skrácení
    Skrácení, skracování, das Abkürzen, die Abkürzung. S. věci nějaké: niti, provazu, dřeva, slov. Us. S. zvukové, die Klangkürze. Nz. S. slova, skratek, die Abkürzung, Ab- breviation. Nz. — Skracování samohlásek dlouhých I. tvarné. 1. Starčes. třie, čtyřie zní a píše se v nové češtině krátce: tři, čtyři. První skrácení nalézá se na počátku 15. století. — 2. V instrumentale pěti, šesti atd. jest i zkrácené z í, poněvadž se čí- slovky dle Kosť skloňovaly. — 3. Také komparativ příslovcí jest skrácen; novoč. raději z staroč. radějie; v staročes. čteme pravidelně dlouhou koncovku: rozumnějie, ranějie, stálejí, skutečnějí. Později od 16. století se psalo i, kterýžto způsob se potom v češtině spisovné vůbec ujal: avšak čeština obecná otírala tu koncovku až do úplného vyhubení čili odsutí a slyšíme, druhdy také čteme: raděj, stálej (m. raději, stáleji). Gb. — Dvojslabičné komparativy jmen přídav- ných na -ší krátí dlouhou kmenovou samo- hlásku : krátký—kratší, úzký —užší, blízký— bližší a p. Bž. 22. Vz Komparativ. — 4. S. děje se mimo to ve skloňování při jménech jedno- a dvouslabičných, při oněch, když o slabiku vzrostou, při těchto, když se kon- covka zdlouží aneb když se o slabiku roz- šíří aneb i když se jednoslabičnými stávají. Tak se skracuje, á v a: rána — ranou — ranám, ranám, ran, rámě — ramene; í v i: mísa, misou, misami, mis, lípa, lipou, lipami, lip; í v ě, e: díra, děrou, děrami, děr, míra, měrou, měrami, měr, símě — semene; ou v u: strouha, struhou, struhami, struh, trouba, trubou, trubami, trub; ů v o: stůl, stolu, hůl — holi, smůla, smolou, smolami, smol, kůže, koží, kožemi; é v e: dvéře, dveří, plémě, plemene; ý v e: týmě, temene. — Pozn. Za příčinou koncovky dlouhé zamě- ňuje se někdy silnější samohláska samo- hláskou slabší: sebou, tebou, naproti sobě, tobě. Zk. Ml. I. 10. Vz jednotlivé samo- hlásky. — 5. O skracovaní dlouhých kmeno- ' vých samohlásek při tvoření jmen podstatných a přídavných vz přípony: -ač, -ak, -ař, -átko, -ba, -č, -dlo, -ec, -eč, -í, -ice, -ič, -ík, -ina, -írna, -isko, -ník, -sko, -ství, -stvo, -ště, -tel; -atý, -cí, -i, -itý, -ivý, -ní, -ný, -ský. — 6. Ve jménech složených: kralovrah, chva- lozpěv, krasopis, licoměrník, ptakopravec, malomocný, lipolistý, ale též: růžoprstý. Bž. 24. — 6. Ů sloves třídy šesté skracuje se ve kmeni samohláska: jsou-li odvozena od jednoslabičných jmen podstatných muž. rodu a dvouslabiéných ženských, nezdrobnělých: král — kralovati, kříž — kři- žovati, pán — panovati, hrouda — hrudovati, nouze — nuzovati, práce — pracovati atd. Sem náleží též radovati se od adjektiva rád. Od ostatních jmen tvořená podržují kmenovou samohlásku dlouhou: háček — háčkovati, článek — článkovati, mládek — mládkovati, účet — účtovati, úřad — úřadovati atd. Ale slovesa předešlých tříd, přecházejíce ve třídu VI, vesměs skracují dlouhou kmeno- vou samohlásku: krátiti — skracovati, lé- tati — poletovati, svítiti — rozsvěcovati, rmoutiti — zarmucovati, vvšiti — povyšo- vati. Brs. 2. vyd. 19., 225. "— 7. Když tvo- říme zdrobneliny slov oněch, jež ve kmenu dlouhou samohlásku mají: tráva — travička, kráva — kravička, bouda — budka, houba — hubka, krátký — kratičky, kraťounký, řídký — řiďounký atd. Ale mnohá subst podržují dlouhou samohlásku: mírka, dírka, knížka, kůrka, šňůrka a p. Bž. 23. — 8. Při rozkazovacím způsobu jednoslabičném: sou- diti — suď, slíbiti — slib atd. Vz Rozkazo- vací. Vz Pk. Pravopis 5.—9. V supině: Jdu spat, hlasat, sběrat. Bř. 23. Vz Supi- num. — 9. U podstatných jmen slovesných od příčestí min. trp. příponou -í tvořených : bití, živobytí, (se)jití a p., čímž lišíme je od infinitivu. Bž. 23. — II. Prízvučné. Toto krácení týká se slov jednoslabičných a dvoj- slabičných, kteráž, nejsou-li složena, přízvuk i délku mají na samohlásce kmenové; když pak skládáme je s předponami slabiku tvo- řícími, přechází přízvuk na tyto předpony; ztrátou přízvuku pozbývá pak samohláska kmenová i délky přízvučné. To děje se a) u jmen: chvála — pochvala, krása — okrasa, síla — posila, tráva — otrava, víra — po- věra, smích — posměch, jméno — zájmeno; b) u infinitivů dvojslabičných: píti — vy- piti, bíti — nabiti. — Výjimky: a) infinitivy, jichž otevřené kmeny na -u se končí, podr- žují -ou (= ú) i ve složení trojslabičném: douti — nadouti, plouti — vyplouti. — b) Infinitivy, jejichž kmenová slabika stažením dlouha jest, podržují délku její i ve složení trojslabičném: státi (ze stojatí) — postáti, báti — nebáti se, hřáti — zahřáti. Vz Infinit. (I. 574. b.). — c) Infinitivy kmene zavřeného podržují dlouhou kmenovou samohlásku i mimo dvojslabičnosť, poněvadž, ač délka přízvučná mizí, délka polohová (dle Mkl. akcentualní) zůstává: nésti — vynésti, péci — napéci (napékti). Bž. 21. Vz Infinitiv. (I. 574. b.) - S. = škoda, ujma, ublí- žení, die Schmälerung, Verkürzung, Beein- trächtigung, der Nachtheil, Abbruch, das Un- recht. Žádné nouze ani skrácení nemíti; s. v něčem míti. V. Děje se mu v tom s. Kom. S. na něčem trpěti. Us. Mnozí lidé ve svých spravedlivostech s. nesou. Bdž. 131.

    Vytvořeno v rámci projektu Data a nástroje pro informační systémy (1 ET 1011 20413)
    za podpory programu Informační společnost AV ČR a projektu Informační zdroje
    pro výzkum a výuku češtiny (VZ 09005) za podpory programu
    INFOZ Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR
    Digitalizace a software Imaging Systems spol. s r.o. © 2005 - 2007 - 2011