Úhel
Úhel. Cf. Kram. Slov. Ú. = vnitřní od- chylka dvou sousedních boků či stěn těles- ného úhelníku. Jd. Geom. II. 22. Ú. vý- střední = jejž dva poloměry činí; K stej- ným ú. výstředním příslušejí stejné oblouky kruhu. Jdč. Úhel hranový, Kanten-, kontin- genční, Kontingenz-, stranový, Seiten-, vy- puklý, erhoben, Jrl. 425., 426., předstihu, Voreil-, Šmr. 85., kroucený, Pek. 64., kyvu, Mj. 157., odrazu, Reflexions-, Mj., posou- vání, sklonu roviny, krajní, ZČ. 1. 93., 263, 360., 111. 84., 87., 165., mrtvý (u hradeb), todter, souhlasný, střídavý, nad-, podob- zorný, vyšinutí, směrný, NA. 111. 142., V. 4., 102., 142., 410., lícní, Stč., ostří klínu, Schärfungs-, řezu, Schneide-, střihu, ve kte- rém se nože při stříhání stýkají. Včř. Z. II. 28., 31. — Ú. čelistní, angulus maxillae, čelní, a. frontalis, kosti stydké, a. ossis pubis, soscový, a. mastoideus, záhlavní, a lambdoideus, žebrový, a. costae. Ktt. exc. — Ú., ouhet, houhel, e, f. = úlehel, lada. Vz Ouhel (dod.)