1. Štola, štůla
1. Štola, štůla, y, f., z něm. der Stollen, vz Mz. 336., V. Š. jest z údolí n. ze stráně do hory nějaké skoro vodorovně kopaná chodba, 5—8 a více stop vysoká, 3—6 a více stop široká, denní střída. Začátek š-y v hoře slove ústí, a konec š-y, dokud se žene: předek, když se dodělala: uhel; stěny slovou: líce či vlomy, dolejšek: zpodek a hořejšek: slemeno n. strop. Vz S. N., KP. III. 66., 71., 72. Š. končí se na den (na po- vrch hory), štreka do šachty a průkopy zase do štrek se konči, ústí. Am. S-a slouží k hledání rud, k vyvážení jich, ku přivádění dobrých větrův a hlavně k odvádění vody z dolu; stěny její nazývají se také boky n. ulmy, spodek: zoul n. žula. Vys. Š-u dělati, vésti, ohledati, J. tr., hnáti. D. S obojí strany š-ly dělati. V. S. dědičná (revírní, vodovodná, osušující), kterou se z dolu voda odvádí a čerstvý vzduch do dolů při- vádí), slove také: hlavní, hluboká, der Erb-, Haupt-, Wasserlosungs-, Wasserstollen, der tiefe Stollen, Vys., Hř.; pomocná, der Hilfs-, odboční (štolní křídlo, odkřídlek štoly), der Flügel-, hluboká, der Tiefbau-, okresní n. revírní, der Revier-, splavná, der Naviga- tions-, kutná, der Such-, Schurf-, Versuch-, vozná, der Förder-, větrní, der Wetter-, chodní n. průchodná, der Fahr-, vchodná, der Einfahrt-, východná, der Ausfahrtstollen. Hř. Š. vodopřívodná, Wassereinlassstollen. Šp. Š. hledači (kterou rud hledají). KP. III. 71. — Š., pramen, z něhož horníci v dolech rudu vysekávají. Vys.