Tvoření
Tvoření, n., die Bildung, Schaffung, Schöp- fung, das Bilden, Erschaffen. Vz Tvořiti. Myslí t., imaginatio. V. T. z chleba těla Páně. D. Bytí a t. se. Dch. T. páry, die Dampfbildung, jádra, die Kernbildung, líce, die Narbenbildung, kvasnic, die Hefenbil- dung, klihu, Leim-, octa, Essig-, kyseliny mléčné, Milchsäure-, plísně, Schimmel-, cu- kru, die Zuckerbildung. Šp. Pak přestal sedmý den pán Buoh od t. Hus 1. 135. T. měchýře, Blasen-, lejna, Copropoesis, nosu, die Rhinoplastik. Nz. lk. T. slov, die Wort-, kořenů, die Wurzelbilduug. Náuka o t. slov zabývá se zákony, podlé kterých se slova tvořila a posud ještě se tvoří. Kz. Zákla- dem slov jsou kořeny a kmeny jejich. Vz Ko- řen, Kmen. Hlásky a slabiky ke kořenům aneb ku kmenům na konci připínané slovou ř koř. ok = viděti. Pakli jsou tvořena ode kmenů jmenných, tehdy slovou odvozená, odejmenná (denominativa): kraj — krajský, otec — otcovský, čin — činný, král — králův. Zk. Vz Derivace v S. N. Stávají se pak ko- řeny a kmeny slovy trojím způsobem: A) vniterně, když kořennou n. kmenovou samo- hlásku stupňujeme: plet — plot, tek — tok, kry — krov. — B) Zevniterně, když se jisté přípony ku kořeni vně přirážejí, kterýžto způsob tvoření slov jmenujeme odvozování: vlad — vlad + ť = vlasť, vlad + ař = vla- dař. — Poznam. Často se také tvoří slova vniterně i zevniterně pospolu: met stupňo- váno v mot a s příponou t = mot + t = most. — C) Skládáním, když se dvě i více slov v jedno slovo tak spojí, že z nich každé svůj vlastní význam zachová: země- pis, sto-letí, rychlo-nohý, ne-ná-viděti. Kz. — Pozn. Někdy se kořen sám se sebou skládá, což zdvojováním (zdvojkou) jeho nazýváme. Kz. Toto pak jest úplné: a) máma, táta, kolkol; b) hlaholiti, plápolati, mramor; c) neúplné, když se v první části slova kořen neopětuje z plna. V této příčině a) přechází souhláska tekutá v nosovku, kteráž pak s předcházející samohláskou v u aneb ou se ruší: tutlati od tl, tal, zatlačovati; kukla od kl, kal. — ß) Aneb opětuje se toliko první souhláska s příslušnou samohláskou, ostatní hlásky pak se vypustí: lalok od lok, lokati: chochol od chol, kokrhati od krg zvučeti, křičeti: mimrati od mr. Zk. Ml. I. 182. — Ad A) Vnitřní tvoření slov (pouhým stupňováním samohlásek n. dloužením). Vz Stupňování, Slovo (také Slovo v S. N. ) — Ad B). Vnější tvoření slov (příponami slovotvornými n. odvozo- vacími). Vz Přípona, Slovo. Přípony, jež ku kmenům jak časoslovným tak jmenným při- vazují se, obmezují pojem kmenů činem a způsobem rozmanitým, a právě v tom vidí se též zřejmé dokonalosť a výbornosť jazyka slovanského a tedy i českého. Bez přípon se velmi málo slov utvořilo jako v jazyku řeckém. — 1. Jména podstatná, která odvo- zením vzrůstají, znamenají a) osobu, jež co činí: učitel od učiti, hadač od háda-ti, běhoun odběha-ti. — b) Činnosť, která se vykonává: pění, strslov. pěnije od pěti; pití od pi-ji; bitva od bi-ji. — c) Předmět činnosti aneb účinek a výsledek její: símě od se-ji; píseň, slov. pě-snb od pě-ji. — d) Nástroj, čím se co vykonává aneb i látku: ora-dlo od ora-ti; kopyto od kop-ati; housle od hud-u. — e) Místo, kde se co činí: kov-árna od kov-ati; hnoj-iště od hnoj (hnůB; ) ovčín od ovce. — f) Vlastnosť vůbec aneb stav: chud-oba od chudB, moudr-osť od moudrB. — g) Množ- ství n. hromadnosť: dřív-í od dřev-o, vrb-í od vrb-a. — h) Jména zdrobnělá, zdrobňo- vací, zmenšovací, jimiž se věc zmenšuje, zdrobňuje: chlap, chlapec, chlapeček; pán, panák, panáček; hoch, hošík, hošíček. — i) Mladosť: kníže m. kněz-jet, kniz-jat od kněz; hříbě (hříbje) m. hřib-jet, hřib-jat od hřeb. — 2. Jména přídavná od jmen od- vozená znamenají a) majitele: přirození bož-ské, krása těles-ná, ucho jehel-ní, (při- rození Boha, krása těla, ucho jehly). — b) Podmet činnosti aneb vlastnosti: otázkakrálov-ská, blýskání hrom-ové, kvílení dě-tin-ské, horkosť let-ní. Cf. Král se táže,děti kvílí, léto horké. — c) Předmět čin-nosti: spasení lidské, těles-né léčení; cf.spasiti lid, tělo léčiti. — d) Látku: ko-runa trn-ová, olej růžový (koruna z trní,olej z růží). — e) Obsah t. j. co věc v sobědrží, čím se vyplňuje: den soud-ný (densoudu), dům rad-ný (dům rady). — f) Ja-kosť a stupeň její: člověk mrav-ný (s do-brými mravy), řeka ryb-ná (s mnohými ry-bami), pokrmy chut-né (dobré chuti). —g) Účel, nač co je: číše vod-ná (na vodu),truhla moučná (na mouku). — h) Příčinua původ: úraz hrom-ový (od hromu), ránamor-ová (od moru). — i) Místo, čas, stranu:trpení kříž-ové (na kříži), rosa jitř-ní (z jitra),bydliště zem-né (na zemi). Zk. V z Derivacev S. N. — Jsou pak nejdůležitější přípony(vz Přípona) I. ku tvoření substantivtyto. 1. -a. Před príponou -a stupňují seobyčejně otevřené kmeny, zřídka zavřené atvoří se jí nejvíce podstatná jména ženskéhorodu: slu — sláva, tru — tráva, snu —osnova, vlad — vláda, ved — vojevoda. Vz A. — 2. a). -e aneb -ě (z ja—je). Před tě- mito příponami, tvořícími hlavně jména pod- statná rodu ženského, rozlisují se kořenné hlásky d a t v z a c, hrdelnice h, ch, k v ž, š, č, a hlásky r, n, 1, s, sk se obměk- čují: hráze (hrad-iti), svíce (svíti-ti), mříže (mřeh), duše (duch), péče (pek), vůně (von- ím), vůle (vol-iti), záře (zbř ve zř-ím), nůše (nes, nos-iti). — 2. b). Příponami e, ě m. -et aneb -ět tvoříme všecka střední jména jimiž mládata zvířat a. lidí označena jsou: hádě, holoubě, kozle, kotě, kuře, ptáče, žídě. Vz E, Ě. —3. Přípona -i n. -ji vnikla docela do předcházející souhlásky, kteráž tudy jeví se měkkou (přešla vlastně v nominat. v b): lež (lh-áti), řeč (řek), seč (sek); jař, chuť, čerň, modř atd. (m. ležb, řečb, do kteréhož b přešlo i). Vz 1. — i. Přípona -í (z -ija, -ije). Tou tvoří se jména hromadná od kmenů jmen podstatných a odtažná od kmenu jmen přídavných a přičestných. Jsou pak slova ta nejvíce rodu středního: bučí (buk), ořeší (ořech), smrčí (smrk), proutí (prut), vrbí (vrba); zdraví (zdráv), veselí (vesel), stáří (stár), svědomí (svědom), spasení (spasen). Mužská jm.: sudí, září; ženská: lodí, rolí a j. Vz Í. — 5. Příponou o tvoříme jména podstatná rodu středního: slu — slovo, piv — pivo, ok (viděti) — oko, mas-o, čel-o. Po měkkých souhláskách přešlo o v e: lože (leh — loh + jo — lože), moře (mr), líce (lik), pole. Vz O. -- 6. Příponou (j)ej a (j)ěje tvoří se jména podstatná a) rodu mužského. Ob-yč-ej (vyk v ob-vyk-nouti), kročej od krok; obličej od lik (v líčím); ß) rodu žen- ského: veřeje od vr (točiti se), šlapěje od šlap v šlapiti, koleje od kol = točiti se. — 7. -m, -ma, -mo. Příponou m pro rod mužský, -ma pro rod ženský, mo pro rod střední tvoří se subst: dým (du — duji), trám (tra = nésti); sláma (m. stláma od stl v stláti), šelma, krčma; písmo (pis — píši), jař-mo, pás-mo, běl-mo. — 8. Příponou -men, která v nominativě rodu středního v -mě pře- chází, tvoří se jména podstatná rodu muž.: plamen od pla — hořeti, pramen, kámen, křemen, ječmen; símě od se v seji (genit. semen-e), písmě od pis v písati (gt. písmen-e), plémě, břímě, rámě. Vz -men. — 9) -v pro- rod mužský, -va pro rod ženský: zpě-v od pě v pěji, odě-v od odě v oději, stav od sta v stanu; mrva od mr. lichva od lich (půjčiti), mluva, želva. — 10. Zvláštní způ- sob předcházejících jsou přípony -iva, ivo: kopř-iva, tět-iva, mlez-iva; peč-ivo, stel-ivo, mel-ivo, pal-ivo. — 11. Přípona -vi, v no- minative -v, a po souhláskách -ev: ob-u-v (o-b-u-ji), kon-ev (genit. kon-v-e), krokev, kotev, pánev, mrkev. — 12. Přípona -ba. Touto příponou se tvoří subst. a) od kmenů slovesných: pros-ba od pros v prositi, služba od sluh (služ) v sloužiti, čižba od čih v čí- hati, věštba, hanba, hudba, řezba; ß) od kmenů jmenných: choroba od chorý, chudoba od chud, mdloba, zloba. Vz -ba. — 13. -t, (et, ot, -out), -ta (-eta, -uta, -ota, ata), -to, (-eto, -yto). Vz tyto příp. a) Mužská: by-t, most (m. mot + t z met), cit, prst; hřb-et, blek-ot, cvrk-ot, jek-ot, žrout, koh- out. Uknčená v -et a -ot značívají zvuk. — ß) Ženská: po-ms-ta (od met = odměřiti) lho-ta od lho = volno, slepo-ta od slep; klev-eta, klop-ota, pěch-ota, Jan-ota. — y) Střední: dlá-to od dla = štípati, sí-to od si= cediti, zla-to, ús-ta, vrata; řeš-eto, klep-eto, ten-eto, kor-yto, kop-yto. — 14. -ti (nom. ť nebo t), -sti (nom. -sť n. st. ), -isti (nom. -isť n. ist), -eti, -oti, -uti (nom. -et, -ot, -uť). Jména rodu ženského: v ť. n. t. ukon- čená; také rodu muž. Mužská: hos-ť od hos, gos = jísti, hodovati, zeť, kmet. lok-et (gt. lokte), krapet, drobet. Ženská: ni-ť, sí-ť, vlasť (m. vlad + ť ve vládnu), pas-ť. smr-ť, stras-ť; rado-sť, mlado-sť, milo-sť, bole-sť; kop-isť, koř-isť, čel-isť; peč-eť, hav-ěť, louk- oť, lab-uť, per-uť. Vz tyto přípony. — 15. Příponou -tel (-telb) tvoří se od kmenů časoslovných jména osob mužských, která to činí, co se v kmeni praví: uči-tel, drži- tel, hlasa-tel, kaza-tel, ředi-tel, brani-tel, odporučova-tel, pří-tel. Vz -tel. — 16. Jiné způsoby přípony předchozí jsou přípony: -tr, -týř, -tucha, -taj: bra-tr od bra = zachovati, ví-tr od vě-ji; pas-týř, pas-tucha od pas-u; ra-taj od ora v orati. — 17. -ka, -kyně (-telka, -telkyně). Od jmen ukončených v -tel tvoříme příponami -ka a -kyně jména osob ženských: učitel-ka, učitel-kyně, oby- vatelka, obyvatelkyně. — 18 Příponou -ter (v nom. -ti) tvoří se jména rodu ženského a obzvláštní způsoby její jsou přípony: -tera, -tra, =dlí, -dlena: máti, genit. ma-teř-e; ne-ti, gt. ne-teř-e; dci m. dh-ti, gt. dceře m. dh-teř-e; ma-tera, dcera, sestra; pra-dlí, pradlena, šva-dlí, šva-dlena. — 19. Přípo- nou -tva n. -tba tvoří se jména činnosti od kmenů časoslovných: bitva od bi-ji, se-tba od se-ji, past-tva, od pas-u, modli-tba od modli v modliti, Vz tyto přípony. — 20. Příponami -stvo a ství (vlastně -bstvo a -bství) tvoří se a) od kmenů jmen podstat- ných a) jména hromadná: měštan-stvo, kněž- stvo, ptactvo m. ptač-stvo, jezdectvo m. jezdeč-stvo, učitel-stvo; ß) jména odtažná: posel-ství, měšťan-ství, svědectví n. svědeč- ství, dědictví m. dědič-ství; b) od kmenů jmen přídavných: lakom-stvo, poslušen-ství, bohat-ství, množ-ství. — Pozn. Před těmito příponami rozlišují se hrdelnice k a (zub- nice) c v č, h a z v z, ch a s v š. Vz -ství, -stvo. — 21. Příponou -dlo tvoří se od kmenů časoslovných jména rodu středního znamenajících z pravidla nástroje, jimiž se koná to, co časoslovo udává: mý-dlo (my v myji), ší-dlo (ši v šiji), běli-dlo, kova-dlo atd. Vz -dlo. — 22. -da, -eda, -oda, -ada, -nda, -ado: křiv-da od křiv, prav-da od prav-ý; bes-eda od bes = hovořiti, koleda; lah-oda; hrom-ada; kova-nda od kova-ti, kleca-nda od kleca-ti (kulhati); hov-ado. — 23. Příponami -n, -na, -no, tvoří se od kmenů časoslovných jména a) mužská: sta-n, se-n (m. sep-n od sep v spáti), pá-n, sy-n; b) ženská: kach-na od kach v káchati, kol-na, vl-na, hra-na; c) střední: suk-no od suk v soukati, ok-no, se-no z sek-no z sek-ati, bah-no, steh-no. — 24. Zvláštními způsoby přípon předcházejících jsou přípony: -en, -ena, -an, -oun, -ýn, -oň, -ň, -ně, -ni (v nom. -ň, po souhláskách: -ěn): hřeb-en, pup-en, lup-en; kol-eno, vřet-eno; havr-an, skřiv-an, ber-an; běh-oun, ta-houn, ml-ýn; chrap-oň, hlt-oň; věz-eň, ber-ně, sukně; da-ň, bra-ň, dla-ň, tís-eň, žíz-eň. — Pozn. Některá při poslední příponě předkládají před -ň s aneb z: ká-zeň od ka v kaji se, pí-seň od pě v pěji. Vz jmenované přípony Příponou -oun často značíme nadávky: chra- poun, hltoun, křikloun. Bž. — 25. Příponou -ina tvoří se jména podst. rodu ženského a) od jmen přídavných: široč-ina, vysoč-ina, niž-ina, lys-ina, hrd-ina; b) od jmen podst.: koš-ina, les-ina, luč-ina (od louka), břez-ina, zvěř-ina, telet-ina. Dle Bž. značí -ina: a) místo: dědina, končina, vršina: b) věc tím páchnoucí, co kmen značí: rybina, stuch- lina, konina; c) maso a kůži zvířat: zvě- řina, skopovina, vlčina; d) čísla zlomená: třetina; e) slámu n. dřevo některých rostlin: prosina, hrachovina, ovsina; f) jména řečí: slovanština, němčina atd. — 26. Zvláštními způsoby předcházející přípony jsou přípony: -izna, ov-ina: otč-izna (otč-ina) od otec, podob-izna, bab-izna; med-ov-ina, hrach-ov- ina. — 27. Příponou -ín tvoří se jména muž. od kmenů jmen podstatných: čeled-ín. ovč-ín, krav-ín, Libuš-ín. — 28. -an, -enín (z -jan, -jenín). Těmito tvoříme jména obyvatelů měst, často i jména národův. Před nimi rozlišují se hrdelnice a c v č, ž, š, hlásky n, l, t, st se obměkčují. Měšťan n. měšt-ěnín od město, kraj-an nebo kraj-enín, vesnič-an, Říman, Rakušan, Pražan, Atheňan, Karthagiňan, Mouř-enín (z Maur-us). Vz -an, -enín. — 29. Příponami -yně a -uně tvoří se jména ženská: boh-yně, hospod-yně, blab-uně (bu- blina), med-uně od med, jesk-yně, kuch-yně od kuch-ati. — 30. Příponami -1, la, -lo tvoří se od kmenů časoslovných jména pod- stat. a) mužská: or-el, os-el, živ-el, úh-el; b) ženská: sí-la, stře-la, mh-la; c) středn. rodu: dí-lo, más-lo, ves-lo, jíd-lo od jed v jedl, sedlo. Vz tyto přípony a T. — 31. Zvláštními způsoby předcházejících přípon jsou přípony: -ol, -ela, -ola, -ala: hrb-ol, moz-ol, chomol; vč-ela od vuč ve vučeti, stod-ola, kvíč-ala, žíž-ala. — 32. Příponou -el (elb), gt. -le n. -ele tvoří se jména a) rodu muž.: k. aš-el, povrh-el, uhel, gt. -uhle; hří- del, kužel, čepel, gt. -ele. — b) Bodu žen.: koup-el, troub-el, koud-el. — 33. Zvláštními způsoby předcházející přípony jsou přípony: -ýl (-ýlb), genit. ýle; -ule, -ile: mot-ýl; žežh-ule, štěk-ule, koš-ile. — 34. Přípo- nami -r, -ra, -ro tvoří se jména podst. a) rodu muž.: da-r, vich-r; b) žen.: jisk-ra, vyd-ra, jik-ra; c) středního: jád-ro, věd-ro, řeb-ro. — 35. Zvláštní způsoby předcháze- jících přípon jsou: -er, -era, -ero; -or, -ora; -our, -ura, -yra: več-er, kač-er, mez-era, jez-ero; top-or, pisk-or, sýk-ora; koc-our, paz-our, měch-ura, sek-yra. — 36. Příponami -ař, -ář tvoří se jak od kmenů časoslovných tak od kmenů jmenných jména osob činících to, co původní jméno udává: tes-ař, pek-ař, číh-ař, kuch-ař; soch-ař, dřev-ař; kol-ář, řezb-ář, mydl-ář, truhl-ář. — 37. Zvláštními způsoby předcházejících jsou přípony: -oř, -íř, -ýř, éř; -ařka, -ířka, -ýřka: -árna, írna, -erna: písk- oř, tch-oř; hrnč-íř, meč-íř, brad-ýř, špeh-éř, kancl-éř; tes-ařka, nož-ířka, šenk-ýřka; pek- árna, kov-árna, suš-írna, brus-írna, lep-erna. — Pozn. Příponami -árna, -írna, -erna, -ovna naznačujeme místo n. prostor toho, co prvotné jméno znamená. — 38. Přípo- nami -k (nomin. -ek), -ka, -ko (vlastně -bk, -bka, -bko) tvoří se jména podstatná rodu a) muž.: svěd-ek, potom-ek, smut-ek; — b) žen.: sýp-ka, sád-ka, lás-ka, látka, bouřka; — c) střední: klub-ko, slun-ko, topůr-ko. — 39. Zvláštními způsoby před- cházejících přípon jsou: -ák (-ják), -ěk, -ok, -yk, -yka, -ík, -isko, -sko, -iště (m. -iskje), -oviště, -ník: pas-ák. tul-ák, zpěv-ák, mě- šťák m. městják, ovčák. Pražák, Prušák; člov-ěk, dan-ěk; živok: jaz-yk; mot-yka, bab-yka; mal-ík, král-ík; pastv-isko od pastva, oč-isko; voj-sko: boj-iště, trž-iště, hnoj-iště, bič-iště; hrach-oviště; panovník, bojovník, kožišník, železník, ručník, rybník. Přípona -iště znamená místo jakés (strniště) n. nástroj: bič-iště. — 40. -ch, -cha, -cho: prospě-ch, či-ch; mr-cha, stře-cha; bři-cho. — Pozn. -ch klade se m. -tr: brach, kmoch m.: bratr, kmotr. — 41. K předcházejícím patří: -och, -ouch, -ucha: běl-och, mudr-och; mac-ocha n. macecha; pad-ouch, kol-ouch, rop-ouch; čern-ucha, běl-ucha (černá, bílá kráva). — 42. -s, -sa: hni-s, ča-s; drk-sa, Hlav-sa, Živ-sa, — 43. K předcházejícím patří: -as (-jas), -ous, -ys: ťulp-as, chuď-as; kal-ous, div-ous; měst-ys. — 44. -ěz: kn-ěz, řet-ěz, vít-ěz. — 45. -ec, gt. -ce. Touto pří- ponou tvoří se subst. a) od kmenů časoslov- ných: kup-ec, plav-ec, lov-ec; b) od kmenu jmen přídavných: hlup-ec, stař-ec, bohat-ec; c) od kmenů příčestných: uměl-ec, poběhl-ec, volen-ec, opil-ec, pokryt-ec, vybran-ec, ryt- ec; d) od jmen podst., čímž se zdrobnělými stávají: otec od ot, chlapce od chlap, zvon-ec, stol-ec. — 46. -ce v rodě žen. a častěji ve středním síň-ce (f. ), kád-ce (f. ); oken-ce, slun-ce, slov-ce. Touto příponou (n. -bce), tvoří so také jména: osob, které to činí, co se v kmeni praví: ber-ce, krád-ce, soud-ce. — 47, K oběma předcházejícím patří: -enec, -ěnec, -inec: pt-enec, kol-enec, prv-ěnec, kot-ěnec; koz-inec, ovč-inec, žab-inec. — 48. Příponami -ic, -ovic, evic (lat. -idius, řec. -ides) tvoří se jména rodová (patrony- mica), bož-ic = syn boží, pan-ic =syn pána, šlecht-ic, děd-ic; Klen-ovic, král-evic. Vz tyto přípony. — 49. -ice. Ženského rodu: bolub-ice, orl-ice, osl-ice, medvěd-ice, sam- ice, poběhl-ice, čep-ice; duš-ice, krup-ice, truhl-ice; tlačen-ice, pran-ice, sekan-ice. — 50. -nice: panov-nice, pě-nice; služeb-nice, dluž-nice; štěp-nice, chmel-nice. — 51. -č. Tou tvoří se subst. a) od kmenů časoslov- ných: bi-č, nosi-č, mrha-č, saze-č; samo- hláska před touto příponou se dlouží ve slo- vech: chtíč, dříč, rýč, dráč, žráč, práč; b) od kmenů jmenných: hlava-č, truba-č. — 52. K předcházející patří: -áč, -oč, -ouč: sek-áč, pek-áč, or-áč: vrk-oč, kot-ouč. — Pozn. Pří- ponou -áč často označujeme, čím kdo u vyšší míře se vyznačuje: bradáč, břicháč, hubáč, roháč, ucháč, vousáč. Bž. 149. — 53. -eš, -oš, - ouš, -uše, -yš, -ýš: kok-eš; běl-oš, pan-oš; běl-ouš, hrd-ouš: hejd-uše (pohanka), Lib-uše; tovar-yš, slep-ýš. — II. Příp. jmen podstat. zdrobnělých, kterými se věci a vlastnosti u menší způsobě vynášejí. 1. -ek, -ka, -ko; -ec, -ce; -eček, -áček, -ečka, -ečko: děd — dědek — dědeček, chlap — chlapec — chlapeček, brázda — brázdka — brázdečka, kádě — kádce — kadečka, zrno — zrnce — zrnečko, síto — sítko — sí- tečko, pán — panáček. — 2. -ík, -íček; -ka, -ice, -ička; -ko, -ičko, -íčko: chlap — chlapík — chlapiček; duše — dušice — dušička, tráva — trávka; oko — očko — očičko, slunce — sluníčko. — 3. -ena, -ina, -enka, -inka: Mářa — Mařena — Mařenka; duše — dušina — dušinka. — 4. -oušek, -uška, -átko: děd — dědoušek, Liduška, pachole — pacholátko, holoubátko. Vz tyto přípony. — III. Přípony jmen přídavných. 1. Přípona -a (v rodě žen. ), která v rodě muž. v němé tvrdé B, v rodě středním v -o přechází (—, a, o): lich, a, o, bohat, a, o, zdráv, a, o. — 2. -í. Touto příponou tvoří se přídavná jména od druhových jmen ži- votných bytostí. Před ní mění se k v č, h v ž, ch v š, c v č, d v ď (jen: hovado — hovězí), t v ť (t v c u pošlých od jmen středn. rodu ukončených v e, ě: hrabě — hrabět — hrabětí — hraběcí), n v ň, r v ř: pták — ptačí, Bůh — boží, moucha — muší, ovce — ovčí, medvěd — medvědí, kohout — kohoutí, jelen jelení, tur — tuří. Vz I. — 3. -m, -ma, -mo (-mý, á, é): jména pří- davná, vlastně příčestí trpná času přítom- ného: vědom, lakom, vidom, pitom, znám, a, o; pitomý, lakomý. — 4. -v, -va, -vo (-vý -vá -vé): pronika-vý, laska-vý, kousa- vý, slza-vý, modra-vý; moři-vý, chropti-vý, oceli-vý, ohni-vý, milosti-vý; dubo-vý, chr- po-vý, březo-vý, peč-li-vý, starost-li-vý; (-ův, -ova, -ovo): bratrův, a, o, králův, Karlův, a, o. — Pozn. 1. Z těchto ukončená v -ový značí majetek, čemu co přísluší, pak látku, z níž věc jména omezeného jest: chrámový atd. Vz -ový. — Pozn. 2. Ukončená v -avý, -ivý, -livý a od jmen podstatných odvozená znamenají vynikajícího aneb vládnoucího tím, co kmen jejich značí. Vz tyto přípony. Na -vý ukončená značí náklonnosť k čin- nosti kmenem slovesným naznačené: kou- savý, hravý, naříkavý, zívavý, sedavý, žravý atd. Bž. 153. — Pozn. 3. Ukončená v -ův, -ova, -ovo jsou přisvojovací a tvořená od jmen muž. rodu. Vz tyto přípony. — 5. a). -tý, -tá, -té: lí-tý, kru-tý, srosti-tý, leža-tý, á, é. — b) K předcházejícím patří: -utý, -itý, -atý, -vatý, -natý, -vitý, á, é: tek- utý, vis-utý, mrz-utý; kamen-itý, let-itý, pisč-itý, nah-atý, brad-atý, vlas-atý; hlino- vatý, uhro-vatý; per-natý, skal-natý, rud- natý; svalo-vitý, praco-vitý. — 7. -tev, -tva, -tvo, -stev, -stva, -stvo (-tvý, -stvý): mr- tev — mrtvý, čerstev — čerstvý, celi-stvý, mlad-i-stvý, plod-i-stvý. — 8. -ný (-Bný). Vyzvukující slovo na samohlásku přichází o svůj poslední živel a předcházející hrdel- nice mění se v č, š a ž, rovněž tak velmi zhusta c v č: hluk — hlučný, strach — strašný, měsíc — měsíčný (ale: moc-ný, ovoc-ný, prac-ný), sluha — služný. Kdyby připojením přípony neoblíbené skupeniny souhlásek vznikaly, tam do kmene e se vsouvá: jehla —jehel-ný, hrdlo — hrdel-ný. Do pravda a vražda ještě l se vsouvá: spra- ved-l-ný, vražed-l-ný (vedlé vražedný). Touto příponou tvoří se jména přídavná od kmenů a) forem přídavných, ale zřídka: jsouc-ný, mohut-ný od mohutý, pit-ný od pit, neod- byt-ný; b) jmen látkových: želez-ný, mas-ný, vápen-ný, mouč-ný; c) jmen srostitých: ja- zyč-ný, hrdel-ný, sluneč-ný, vaječ-ný, divá- del-ný; d)jmen odtažných: běž-ný, směš-ný, mrav-ný, pokoj-ný, krás-ný, výbor-ný; e) přípona tato přikládá se také ku kmenům jmen cizích: real-ný, ideal-ný, material-ný, formal-ný, normal-ný atd.; f) ku kmenům jmen obecných zřídka: dědič-ný, vítěz-ný. Ostatně vz -ný. — 9. -ní (Bní). Také před -ní hrdelnice se rozlišují a s, c někdy měkčí. Tato přípona zhusta se nyní klade, kdeby lépe slušela přípona -ný. Přikládá se nej- raději ku příslovcím a ku kmenům místa a času-, spod — spodní, zad-ní, před-ní, posled-ní, letoš-ní; noč-ní, den-ní, let-ní, kostel-ní, neděl-ní, církev-ní, důchod-ní. Ostatně vz -ní. — 10. -ěný, -ovný, -evný, -telný n. -tedlný. Přípona -ěný připíná se ku jmenům látky: drátě-ný, slam-ěný, vln-ěný, dřev-ěný, měd-ěný; boj-ovný, žert- ovný, dom-ovný, duš-evný; smr-telný, po- minu-telný, či-telný, vidi-telný. Vz tyto pří- pony. — 11. Příponami -in, -ina, -ino tvoří se od jmen ženských jména přídavná přisvo- jovací: matka—matč-in, nevěst-in, holč-in, kovářč-in; pastuš-in. — Pozn. Před touto příponou kmenová samohláska se odsouvá. Ostatně vz -in, -ina, -ino. — 12. -lý, -lá, -lé. Od kmenů časoslovných: minu-lý, zsina- lý, zkysa-lý, zmuži-lý. Tak také: tep-lý, či-lý, vese-lý. — 13. -rý, -rá, ré: mok-rý, dob-rý, bod-rý, ost-rý. — 14. -k, -ka, -ko (-ký, -ká, -ké): ten-ek, -ka, -ko, těž-ek, kro- tek, hlad-ký, krát-ký, vlh-ký. Vz -ký. — 15. -ik, -ek, -ok -(-iký, -eký, -oký): veliký, daleký, divoký, široký. Vz -iký, -eký, -oký. —16. -sk (-Bsík), -ovsk (-ský, -ovský) při- kládá se ku kmenům jmenným a znamená často původ n. majetek. Ostatně vz -ský, -ovský. Pan-ský od pán, panen-ský od panna, český m. češ-ský od Čech, bož-ský od Bůh, lid-ský, kožišni-cký m. kožišnič-ský. Tabor- ský, písecký m. píseč-ský od Písek; blázn- ovský, otc-ovský, král-ovský, syn-ovský. — 17. -chý: vet-chý od vet, lat. vet-ulus, při- stárlý. Cf. vetus. — 18. -asý, -astý: běl- asý, běl-astý. — 19. -cí. Tou tvoří se jm. přídavná od kmene infinitivného: bi-cí, ry-cí, hra-cí. Vz -cí. — 20. -ejší, -ější. Připíná se k příslovkám místa a času: tam-ější, vedl-ejší, zd-ejší, nyn-ější, včer-ejší, zejtř- ejší. — IV. Přípony jmen přídavných zdrob- nělých: -ičký, -ičičký, -itký, -inký, -ounký, -oučký. Před nimi se samohláska dlouhá krátí a r, n, d, t změkčují: tenký — teničký — teničičký — tenounký — tenoučký, bílý — běličký, starý — stařičký — sta- řinký — stařičičký, krátký — kraťoučký — kraťounký — kratičký, malý — malitký etc. Vz tyto přípony. — V. Přípony ku tvoření časoslov. Přípony, jichž se k odvozování časoslov užívá, jsou: 1. a, ě, i, ova, nu (přípony ty jsou známky třídné): sed, sed- nou-ti, sed-a-ti, sed-ě-ti, sad-i-ti, pře-saz- ova-ti; 2. k, tvoříme-li slovesa od zájmen: ty, vy, oni, od několika mezislovcí a od ji- ných sloves: ty-k-ati, vy-k-ati, oni-k-ati, he-k-ati, sy-k-ati. Slovesa, která ode jmén podstatných a přídavných utvořena jsou, slovou odvozená n. odejmenná, jinak slovou prvotná. K odejmenným slovesům patří a z II. třídy na př. bohatý — bohatnu, hustý — hustnu, hořký — hořknu. Slovesa ta jsou počínavá. — b) Z III. třídy: bujný — bujněti, churavý — churavěti, hloupý — zhloupěti; tma — tmíti se, den — dníti se. Slovesa ta jsou počínavá, znamenajíce státi se tím, co se v kmeni praví. — c) Ze IV. třídy: bílý — bíliti, tvrdý — tvrditi, ostrý — ostřiti; sedlák — sedlačiti, svědek — svěd- čiti, strach — strašiti atd. Slovesa ta zna- menají činiti to, co se v kmeni praví. — d) Z V. třídy: zelený — zelenati se, černý — černati se; dílo — dělati, chumel — chu- mlati. Sem patří ona slovesa, která se tvoří příponou k a která nahoře uvedena jsou. — e) Ze VI. třídy: milý — milovati; libý — libovati; pán — panovati, král — kralovati, boj — bojovati, kamen — kamenovati, kříž — křižovati. Z Zk. Ml. I. str 185. —210., 2. vd. str. 198. —220., Kz. 6. vyd. str. 143. —154. Cf. Bž. 223. —239. (menší vyd. 147. a násl. ). — Ad C. Tvoření slov skládáním. Vz Slo- žený. — T. (se), die Geberdung. Nechej toho t. Ros.