-ovic
-ovic, dříve: -evic, přípona jmen podstat. označujících původ, nomen patronymicum: královic, císařovic (dříve: králevic, císařevic), cf. rus. carevič. Jg. — 2. Označuje přídavná jména přisvojovací. Místo -ův, -ova, -ovo užívá se totiž v některých krajích pro všecky pády a pro všecky tři rody koncovky -ovic z pravidla 1. u jmen rodin: Novák — Nová- kovic; 2. u jmen řemesla označujících: kovář — kovářovic, mlynářovic, krejčovic, truhlá- řovic. Truhlářovic: syn, dcera, dítě, synové, dcery, housata. Lídka Vaňkovic, sousedovic Leonorka (u Klat.) Er. P. 439., 462. Nikdy synovic, otcovic a p.; nikdy u jmen rodin- ných, jsou-li to adjektiva: Novotný (ne: děti Novotnovic, nýbrž : děti Novotného n. Novotných). Tvoří se jen od jmen rodu mužského. Ht. v Sr. m. 225. píše: Místo přídavných na -ův ráda užívá (čeština) pod- statného tvaru na -ovic, který není nic ji- ného než množný, jedn. nominativu rovný genitiv a co taký všecky skloňovací tvary přídavných jmen na -ův právem a náležitě zastupuje proto, že i ta z genitivu množ- ného podstatných jmen vznikla. A Prk. v Přisp. 12. praví: Podobně se to má s pa- tronymickými tvary Boudojc, sousedojc a p.; ty totiž vznikly vysutím retnice v z Boudo- vic, sousedovic, jež zase sama utvořena jsou příponou -ic z adj. possesivných Boudoví., sousedov?, znamenajíce syna neb potomka Boudova, sousedova, v plur. Boudovici, sou- sedovici děti, rodinu neb potomky Boudovy, sousedovy; z tohoto plur. životného povstaly názvy místné dle analogie neživotných masc., kdež nomin. plur. nahrazuje se pluralním akkusativem: z Královici, Mirovici tedy: Královice, Mirovice, jež se mají k sobě jako hadi: duby, jako muži: meče. Genitivu plur. životných patronymik užívá se s platností possessivnou v tvaru starém, nerozšířeném: -ovic, nikoliv: -ovicův; na př. potkal jsem Vácslava (Annu) Boudovic, pohádal se s Lud- milou Boudovic, půjčil peníze Anně Boudo- vic atd., kdež Boudovic při určeném jméně je tolik jako potomků Boudových, rodiny Boudovy (Boudovské); též ellipticky může státi takové patronymicum: hněvají se s Bou- dovic (lidmi, rodinou), došel až k Boudovic (statku, domu; sr. eis "Aiůov, év "Aidov, apud Veneris); byli tu Boudovic (lidé; u Jindř. Hradce: Boudů), což snad spíše sluší míti za nomin. s otřelým i (na Chrudimště: byli tu Boudovi) jako vedouc m. vedoucí. Změny pak, jaké podstoupily tvary Boudovic, sou- sedovic, Mirovice u výslovnosti, jsou dvojí a) buď se též vysulo v: Boudoic, Miroice, z čehož zase zamezením hiatu mohlo vznik- nouti buď Boudojic, Mirojice, též na Plzeňště pak na Mirovičtě, -oic dvouslabičně jako -ojic), nebo Boudojc, Mirojce (na Plaště, Ma- nětínště, Příbramště a i na Plzeňště); aneb se vysulo i, a z Boudovc, Mirovce vzniklo nutně Boudouc, Mirouce (na Manětínsku, Mirovicku, Rožmit. a Pracheňsku) a staže- ním Boudúc (u Krašťovic). Prk. V okolí Č. Budějovic jeví se v užívání těchto tvarů ta zvláštnosť, že v nom. sg. masc. neužívají tvaru v -ojc, nýbrž jen v žen. a středním rodě: To je Vonšů Jeník, Vonšojc děvečka, Vonšojc děvčátko. Ve všech ostatních pá- dech kteréhokoli rodu pravidelně říkají Von- šojc: Dal jsem to Vonšojc (Jeníkovi, dě- večce, děvčátku) atd. Bž. — Vz také Zk. Tvarosl. 29. Ve vých. Čechách říkají: V tom domňe vostávaj Tumovi, Sadilovi. Jir. — Vz -ův, -ic, -ojic.