PřehláskaPřehláska, y, f., přehlasování, v mluvnici, der Umlaut. Přehláska jest proměna širo- kých samohlásek v úzké, způsobená před- cházejícím aneb následujícím živlem pala- talním zjevným aneb v sousední měkké sou- hlásce jen bytně obsaženým. Dle Gb. Hl. 52. jest p. proměna samohlásek tvrdých v ná- ležité měkké, způsobená sousední hláskou měkkou. Sousední pak hláska měkká, je- jímžto působením samohláska tvrdá se pře- hlasuje, sousedí s touto samohláskou buďto bezprostředně jako v duša (duše) ? daj (dej), buď prostředně a to zejména často bývá při p-kách zpátečních na př.: vzav — vzevši, přátely a přieteli. Dle Bž. Ml. 16. děje se při p-ce změna samohlásky pro jinou hlásku v jedné a též slabice; změnu pak samohlásky jedné slabiky pro samohlásku slabiky druhé zove spodobou ve smyslu užším. (Přídech j nejprve před samohláskou vynikl, nedlouho potom ji přehlásil, pak, vykonav úkol svůj a nemoha déle v ní působiti, vymizel z mluvy slyšitelné, ačkoliv tím samohlásku nezbavil povahy jí vtlačené. Jir.). Tedy na př. šíje m. šíja, duše m. duchja. Takovým způsobem mění se a, o, y v e; u pak a ú neb ou v i a í. — Mění-li se samohláska široká v úzkou svou proto, že palatalní živel následuje, jme- nuje se tato p-ka zpětnou, na př.: dej m. daj z da- i; naopak jmenuje se p-kou po- stupnou, na př.: šíje m. šíja, poněvadž tam palatalní j nazpět, zde postupně působí. Zpětná p-ka jen při a se vyskytuje (a to jen u skrovném rozsahu. Jir.). Vz více v člán- cích : A, O, U (se přehlasuje). Není sice pře- hlasování vlastností jazyka českého výhradní, neboť i za hranicemi jazyků slovanských se s ní setkáváme na př. v litevštiné v žen. rodě na e m. ja, žole m. žolja, zelí a v ně- meckém umlautu: macht — mächtig (ä pro následující i); avšak zvukoslovný tento zá- kon v jazyku českém s takovou důsledností pracoval a způsobenými proměnami tak. od ostatních jazyků slovanských nás vzdálil, že jej právem nejdůležitějším zjevem zvuko- sloví českého nazvati můžeme. (P. je tím řidší, čím dále nazpět v času do minulosti a v prostoru od západu na východ postu- pujeme tak, že Slovenčina původní širší samohlásky (a, o, ú) a dvojhlásky (ia, iu) i po měkkých souhláskách skoro všude věrně zachovala. Tím se čeština od slovanských nářečí znamenitě odchýlila. Ht.). Ale nejen že od příbuzných jazyků slovanských nás přehlasování vzdálilo, jmenovitě od polštiny, sama nová čeština od staré hlavně jen pře- hlasovanými samohláskami se liší, ano i české nářečí spisovné od nářečí na Moravě a Slo- vensku ; kdežto o p-ní říci můžeme, že té- měř každého druhého slova se dotklo a je přeměnilo, musíme dále o ostatních zákonech zvukoslovných přiznati, že počet proměn, které ony dohromady způsobily, v češtině mnohem skrovnější jest počtu přehlasova- ných hlásek. — Z y přehlasované e vysky- tuje se v češtině již od nejstarších dob a veskrze též v jiných slovanských jazycích rozšířeno jest, na př. duše vedlé ryby, meče vedlé duby, je vedlé ty (eos a eas); vysky- tuje se kromě toho jen v těch případech, kde české místo y stojící e ze strbulh. e povstalo, pročež Miklosié a Schleicher nemají této proměny za přehlasování, nýbrž za střídání jakés nebo na seslabení y z ę, jež však ná- ležitě vysvětliti nemohou. (Prk. podal vý- klad v článku: Etimologia některých slov ve spisech cís. akad. petrohradské 1878.). Ha- nácké bele m. byly není ovšem naše p., neboť tu schází hlavní podmínka jeho, totiž pala- tami živel a hanačina vůbec nepřehlasováním vyniká. — Samohláska e z o jest taktéž před- historická; již v nejstarších památkách če- ských jest e pravidlem, o jen výminkou. V 14. století pak, když přehlasování o v e vrcholu svého dosáhlo a v češtině tím způsobem více e se nahromadilo, než jich blahozvuk trpěti mohl, vrací se přehlasované e zase v pů- vodní o, jmenovitě v koncovkách genitivů a dativů pl.: mužev a mužem vrací se v mužóv a mužóm. Vesměs ovšem tyto pře- hlásky nevymizely a říká se dosud Vyše- hrad vedlé Vyšohrad, pole vedlé slovo, bo- lesť vedlé milosť, čeho. čemu vedlé koho, komu atd. — Postupně přehlasování a v e počíná se již v nejstarších památkách; co tu až do 14 stol. nepřehlášeno zůstalo, pře- hlásilo se ve věku tom, ba mnohem více, neboť dle falešné analogie také nem, vem m. nám, vám se psalo. I kmenové i přípo- nové a v e se přehlasovalo; prvních pře- hlásek čeština později mnoho napravila a nyní jich jen několik ještě má, druhé však veskrze podržela. — (Pozn. Přehláska nastala vždy nejprve v koncovkách a později te- prva vnikla do kmenův. Kdykoli některé samohlásky se zmocnila, vždy bývá pozo- rovati dvojí úkaz 1. z jedné strany tvar starší jako poslední síly sbírá a vtírá se i tam, kam práva nemá, 2. z druhé strany tvar přehlasovaný, jakmile vrch obdrží, v mla- distvé bujnosti vystupuje z mezí svých při- rozených, ač ne dlouho. Viděti to u jedno- tlivých písmen. Z každé té prehnanosti některé stopy zůstaly a mohou slouti ano- maliemi. Mluva obecná dosti se jim vzpírá: maluju, píšu, melu. Jir.). Tak ku př. čas, jasný, žalář atd. m. strč. čes, jesný, želář, ale dosud čekati, jehně, žel (čakati, jahně, žal) atd., ale meče vedlé hada, duše vedlé ryba atd. — Zpětné přehlasování a v e pa- nuje před koncovkou j asi od 15. století na př. volej, nejvyšší (m. volaj — volai, naj- vyšší) a podobně hejno, krejčí atd., ale vedlé toho háj, kraj, vajec (od vejce) atd.; a kde a z strbulh. ę povstalo, na př. deset z desęt?, světice ze svatý, svetyj. — Nejdéle udrželo se a poněkud posud udržuje se nepřehla- sované u a ú nebo ou; to teprv během 14. stol. v í a í přecházeti počíná, ale s ta- kovou rychlostí se přehlasuje, že v 15. stol. přehlasování jeho za dokonané pokládáno býti může. V kmenech ne mnoho se roz- množilo na př. klíč m. kljúč, již vedlé už atd., ale ohýbání slov kromě obecného piju a pijou m. spisovného piji a pijí dů- sledně jest provedeno, na př. muži vedlé hadu, duši vedlé rybu, duší vedle rybou, ji vedlé tu, jí vedlé tou, pijíc vedlé nesouc. Za ú, ovšem nepravě, pokládali někteří spi- sovatelé 15. a 16. stol. také uo n. ů, z ó v gt. a dat. pl., když je do í přehlasovali a koní (dle i-ových kmenů. Prk.) atd. psali. Gb. v S. N. Vz Spodobování; Jirečkovy rozmluvy str. 71., jednotlivé široké samo- hlásky, S. N. VIII. 650., Gb. Hl. 52.-56., 66.-68., Bž. Ml. 18., Km. nového běhu roč. I. str. 387., Zk. Ml. I. 5. a o přehla- sování ve spisech Tomy ze Štítného vz Listy filologické a paedagogické I. (1874.), str. 252.-262. Gb. A strany p. na mor. Zlínsku vz Mtc. 1878. 2. (Brt.).
