HoHo jest původně genitiv, jehož jen při životných mužských užívati lze na místě akkusativu, jako béřeme původní genitivy „holuba, muže" nyní též za akkusativy. Vidíš holuba? Vidím ho. Vidíš strom? Vidím jej (ne: ho, poněvadž „strom" neznamená nic životného). Vst. Naproti tomu píše Ht. v Sr. ml. 235.: Tvar ho o neživotných je prosto- národní a vyskýtá se, řidčeji však než jej, i u spisovatelů, kteří slušně dobrými slují, na př. u Kom. (přestrojovati ho = strom; ale Kom. to má z nářečí moravského. Brt. ) Tamtéž píše dále: Obecná čeština se sloven- činou kromě toho i m. středního akkus. sg. je užívá genitivu ho. Ht. Ale nenásledujme píšíce toho. Viděls dítě? viděl jsem je (ne: ho). T. Dřevař štípá dříví sekerou a řezá je (ne: ho). V jihozápad. Čech. kladou u jmen rodu středního dobře je: Víno je dobré, pijte je. Tak také od Jihlavy k Telči. Šb. — Tento gt. ho značívá jakožto akkus. předmět, který se má doplniti. Týž stává u sloves přechod- ných i nepřechodných hlavně ve větách, kterými udivení, zaklínání, mrzení-se vyja- dřujeme. Veď ti ho idem na ten Čertov tanec; Pôjdeš mi ho do mesta za vojáka; Si mi ho ty za chlap; Už jste mi ho v rukách. Na Slov., Ht. Vz Mkl. S. 383. — Vz On, Jej, Je, Zájmeno.
