JenžJenž, jenžto (dříve onž) = který, welcher. Tohoto zájmena v již. Čech. neznají, snad obec. čeština vůbec. Kts. Jenž obsahuje v sobě tři živly: ukazovací zájmeno ji, jehož i tu asi tak přešlo do e jako v jehla m. jihla, slov. igla (vz J povstává, d); 2. přísuvku n ob- dobnou té, ktera jest v te-n, one-n, śe-n a slov. ktore-n, konečně 3. příklonné ž m. staršího že. Staří nejednou užívali i pouhého je-n, Ht. Sr. ml. 241. Vz Mkl. Vergl. Gr. III. 367. Sf. (Počátky strč. ml. 77., Pozn., rozkládá jenže v j-enže a n jmenuje eufo- nickou přirážkou. L. J. Fischer (Sborník vě- decký musea král. čes. Odbor historický, filolog, a filos. I. str. 34. o násl. ) má tento tvar za akkus. Vz tam. — Kromě nom. sklo- ňuje se jenž jako on, ona, ono s přidáním ž (vyjmouc, že u něho kratších tvarů gen. a dat. sg. nikdy se neužívalo než jen delších: jeho-ž, jemu-ž, nikdy: ho-ž, mu-ž. Ht. Sr. ml. 242. ). Sg. nom. jenž, jež, jež; gt. jehož, jíž, jehož; dat. jemuž, jíž, jemuž; akkus. jejž n. jehož, již, jež; lok. v němž, v níž, v němž; instr. jímž, jíž, jímž; pi. nom. již, jež, jež; gt. jichž pro všecky rody; dat. jimž pro všecky rody; akkus. jež pro všecky rody; lok. v nichž pro všecky rody; instr. jimiž pro všecky rody. Je-li na jenž důraz, připo- juje se k němu ještě to: jenžto, ježto (Cf. Ht. Sr. ml. 242. ) a toto jako jenž se skloňuje, přidám se jen to: jehožto, jížto, jímžto, jichžto atd. — V pádech nepřímých vsouvá se po přepložkách n: od něhož (m. od jehož), s nímž (m. s jímž). Vz On. — Jenž se klade v nom. a akkus. pro všecky rody a čísla ne- změněné asi od polovičky 14. stol. (Jir. ), ale je to chyba právě tak, jako kdybychom řekli: země, který; synové, který; žena, který; dítě, který. Vz Č. Srovn. ml. 237. a Mkl. S. 81., Ježto. A Ht. píše: Staří nedali dosti dlouho hlásce n vniknouti do ostatních tvarů nominativu obou čísel, píšíce stále v jednotném čísle: muž. jen anebo jenž, stř. jež, žen. jaž, přehlášené jež; v plur. muž. již, stř. jaž, přehlás. jež a žen. jež. V po- zdější době mužský tvar jenž usadil se na místě všech ostatních, odkud jej tím dříve vyhnati třeba, čím je jistější, že hláska n je- diné jemu náleží, ústrojí všech ostatních ne- odolatelně se protivíc (Sr. ml. 241. ). Tedy: země, jež: dítě, jež; synové, již. Jak se shoduje se substantivem, ku kterému, se táhne? Vz Který. Otče náš, jenž jsi na nebesích. Rosa, jež roli mú skropuje. Tkadl. Ti, již tu byli. Dal. Vydej toho, jenž zabil bratra svého. Br. Který jest syn, jehož by netrestal otec? Br. Zdaliž ne Hospodin, proti němuž jsme zhře- šili? lír. Ten, po němž ty túžíš. Kat, 1284. Někteří z těch, jenž (m. již) tuto stojí. Br. I pravil všem, ježto (m. jižto) tu byli. Br. Měrou, jenž jí měříte (m. jíž,, kterou jí), tat váni odměřena bude. Tkadl. O kak je dobrý Buoh těm, jenž (m. již) upřiemého jsú srdce. Št, N. 181. A oheň spálí stany těch, jenž (m. již) oslepeni bývají dary. Br. Neboť nejste vy, jenž (m. již) mluvíte, ale duch svatý. Br. Tito pak jsou, ježto (m. jižto). Br. — Ve větách přívlastkových pojí se s indikativem a konditionalem. Za starého zákona bylo sedm bratřencův, jižto tvrdě svůj zákon drželi. Pass. Všechněm lidem potřebí nějakého pra- vidla, po němž by život řídili. V. Vystavěl jsem dům, v němž by (aby v něm) přebýval. Kde Čech klade konditional, klade Latiník qui (ut is) s konj. praes. n. imperfti, Řek indikativ futuri. Lid se na tom usnesl voliti 30 mužů, kteří by domácí zákony sestavili. "EdoCt trn rh'jf. ioi Tyiáxovtec aváj/ccc ékéóO-ai, oi xovq naTQWve válove ovyyeárpovóiv, qui COI1- scriberent. Vz Niederlovu Řec. mluv. §. 915. (o větách vztažných žádacích). Vz Věta pří- vlastkuvá, účelná. — Formy gt. fem. jíž, jížto užívá se, visí-li na časoslově. Tato forma, jíž jsi užil, je dobrá. Pakli visí na jméně podstatném, klade se přisvojovací přídavná forma: jejíž, jejíhož, jejímuž atd. (vz Její). Byl dán do vězení nějaké vdově, jejíhož manžela o hrdlo připravil. V. — O ge- nitivě pl. jichž a jejichž vz Jejich. Jenž za- stupuje pády nepřímé se zájmenem osobným n. dle Ht. Sr. ml. 68.: Ježto ve starší češtině, co v obec. češtině, v mor. a slov. podnes velmi často přicházejí na místě který a jenž i v nepřímých pádech, které se však ne na nich jakožto nesklonných, než na zájmeně třetí osoby s nimi spojovaném označují. Mám děla, ježto z nich (m. z kterých) velikým kamením mohu stříleti. Jg. Věřitele máš, ježto ho (lépe: jehožto) nemůžeš oklamati. Jel. Služebníci Ctiradovi, jenž jest je (lépe: jež) děvčí rukou zmordovala. Háj. Mierú, jenž jí (lépe: jíž) mieříte, tať vám odmieřena bude. Tkadl Jenžto jsem měl při sobě všechny ty moci, jenž on je (lépe: jež on) měl. Tkadl. Vz Ježto. — Místo jenž a kterýž, táhnou-li se na zájmena, užívá se i zájmen: kdo, kdož, co, což. Kdo oře, v naději orati má. Br. Jeden každý hledej toho, což jest bližního. Br. Vy- naložíš peníze na všecko, čehož žádá duše tvá, Zk. — Jenž a který. Jenž je starší. Mkl. S. 84. Tázacího který ještě ve 14. stol. mnohem řidčeji užíváno vztažně nežli starého jenž. Ht. Šr. ml. 242. — Který, á, é, klademe nyní míchaně vedle a místo jenž, jež, jež. Vol si jen takové lidi za přátely, kteří tě v neštěstí neopustí, jichžto věrnost' jsi zkusil, kterým se vždy svěřiti můžeš a již n. kteří ode všech lidí jsou váženi. Mk.
