Úkon
Úkon, u, m. = konání, funkce. Ú. = zjev činnosti přiměřené účelu, jemuž slouží původ takového zjevu, die Operation, Funktion, Thätigkeit, S. N. Ponětí se plodí úkonem (konáním) mysli. Marek. Ú. v mathem.: ú. pomocný, Hilfsfunktion, algebraický, pře- tržitý (diskontinuirlich), celistvý (ganze F. ), lomený (gebrochene F. ), pravě lomený (echt gebrochene F. ), nepravě lomený (unecht gebrochene F. ); u-ny podobné (ähliche F. ), stejnotvárné (F. von einerlei Form), jedné hodnoty n. jednohodnotné (einförmige F. ); ú. spřežitý (komplexe F. ); ú. jde skrze nullu; ú. rozvinouti, rozvésti. Nz. Nepřímý, obrácený (invers) u. početní, střídavý (alter- nující); ú. početní, Rechnungsart. Stč. Alg. 10., 12. Ú-ny úhloměrné, goniometrische F. Jdč. III. 11. Bohoslužebné ú-ny, gottes- dienstliche Handlungen. Dch. Jak tento roste chrám (těla), též uvnitř mysl a duše bují ve svých úkonech. Shakesp. Haml. 1. 3. Dch. Ú. udělaný, učiněný, opus operatum. Sněm. trid. (Šd. ). Ú-nové boží na vnějšek, opera dei ad extra; Výklad ú-nu toho sym- bolického se obrazně nese; Výdech ducha sv.... jest osobodějný ú.; Každý úd těla má ú. sobě oddílný; Ú. pomíjející; Řada ú-nů; Posvátný ten ú. rozličný může míti obsah. Sš. J. 109., 215., 249., I. 123., II. 28., 86., II. 144. (Hý. ). Teprv časem ú. vnějšího spojování ujala zvláštní slovce. Ndr.