Zahoukati
Zahoukati; zahouknouti, knul a kl, utí; zahučeti, el, ení, losbrüllen, dumpf erschal- len, erkrachen, hao schreien, aufheulen. — abs. Sova zahučela, zahoukala. Us. Zahučie hrom strašný. Rkk. 54. Z-čel fagot. Vlč. Aj hodina uderila, trúby zavrešťaly, bubny zahučaly. Mt. S. I. 54. Zahučaly hory, za- hučaly lesy, kamže sa podely moje mladé časy? Sl. ps. Šf. II. 34., Sš. P. 402. Zahu- čely lesy, zadunela země. Němc. O polnoci zadunie zem, víchor zarachotí, voda zahučí a most sa trasie. Dbš. Sl. pov. I. 517. Za- hučaly lubinovské zvony ešte raz. Lipa 344. Padlo na prvší hrob, křičelo, plakalo, ma- tičku volalo: nic tam neslyšalo, enem za- hučalo. Sš. P. 160. Zahučaly gajdy a Valach preberá na nich dierky. Dbš. Sl. pov. VIII. 42. Jak na jeseň sa točá odpadlé ze stromu listí, keď prudký zahučí a konárami zatrase víchor. Hol. 60. — kam. K sousedu zahukl slova. Kos. 01. I. 101. Vody libě v ucho zahučí. Puchm. Vz Z. odkud. — kde. Kde ve vojště strašně zahučí tvé jméno. Puch. V Bystřici na placi z-čala hudba. Na Slov. Tč. Za našima humny aj z-čala sova. Brt. P. 53. Na prostred tábora hlasný zrázu fuják zahučal, jako keď zlý někdy rarášek od zeme se zdvíha. Hol. 108. — jak. V úpělivý zahoukla ston. Msn. Or. 88. Zahučala hukom zlatá hora. Dbš. Sl. pov. I. 533. Sova po triraz strašně zahúkala. Sldk. 402. — čím. Les zahučal pádem dubu. Us. — komu. Sletěli se dva (holubi) spolu na jednu sto- dolu, tam sobě zahoukali, Mariánku vyvo- lali. Sš. P. 269. Trúbo zahuč pannám, aby svú hnaly ze dvora lichvu. Hol. 358. — kdy. Tu práve o polnoci zahučal tuhý vietor. Dbš. Sl. pov. I. 311. — odkud. Zahučely vody od hlasu jeho. L. Les jako z útrob země zahučel. Kká. K sl. j. 178. Hrom zahučel z daleka. Vrch. Nech zahučia hory od kraja do kraja. Ppk. I. 137. — kudy. Slovenské pěsně svetami zahučte. Na Slov. Tč. — na koho v lese. Us. Tč.