1. Ton
1. Ton, u, m., z lat. -řec. T. = zvuk ur- čitě vysoký n. hluboký, der Ton. Hd. T. = zvuk určité výšky a hloubky. Mlt. T. = zvuk, jenž stejnorodými pravidelnými vlnami zvukovými povstává. KP. II. 280. Ton a výška jeho, nejhlubší a nejvyšší; ton nej- hlubší v rouře otevřené, t. nejhlubší v rouře zavřené; o povstávání tonu, rozdílový ton, součtový t.; o způsobování tonu vidličkou ladicí, výška tonu, základní ton. Vz KP. II. 279., 287., 280., 309., 308., 281., 290., 291., 281., 284., 283. Tony harmonické či hořejší, kombinačné, souzvučné a nesouzvučné, Tar- tiniovy, v rourách zavřených a otevřených. Vz KP. II. 283., 289., 308., 290., 284., 291., 308., S. N. T. bas (tón ba) = snížený ton; t. haut (tón ó) = zvýšený ton; t. génera- teur (ženeratér) = hlavní tonina. Mlt. Ton osmistopní (Achtfusst. ); t. se snadně, ostře, tvrdě ozývá (der Ton spricht leicht etc. an); t. predjatý (Anticipation); hlavní tony v každé tonině (Tonart) jsou: základník, Grund-, vládnice hořejší a dolejší, střed- nice dolejší a hořejší; tony středohlasu n. prostřední (Mitteltöne); tony parallelní n. rovnoběžné; t. trylkové; t. celý, půlton, velký půlton, malý půlton, chromatický, nezměněný, původní, diatonický, prosouv- nutý, čistý, falešný, vysoký, hluboký (hrubý) Kontra-, hořejší půlton, dolejší půlton; ton průtažný, dolů n. nahoru jdoucí, pomocný (Zwischent. ), dvojrážkový, Doppelschlags-, flažeoletový, Flageolet-, jednostopný, Ein- fuss-, církevní, Kirchen-, nepřipravený, frei anschlagender, pozůstalý, verbliebener T.; tvoření, -bildung, délka, -länge, postup, -folge, posloupnosť, rozsah, -grosse, poloha, -lage, míra, -mass, řada, -reihe, pořadí, -reihe, soustava, -system, poměr tonu, -ver- hältniss; dálka tonu, die Tonentfernung, třetina tonu, der Drittelton, vynecháni tonu, die Auslassung des Tones, zdvojení tonu, die Verdoppelung des Tones; ton držeti, vydržeti (aushalten); t. přimrtviti, přidusiti, přitlumiti (dämpfen); t. udati, nasaditi, an- geben, rozmáhati, rozdouti, ztráceti; ton vyznívá, tratí se; uhoditi do tonu; ton se zmáhá, tratí; kus jde do toho n. onoho tonu, do té n. oné toniny. Hd. Výška, stup- nice n. skála tonu; ton vzíti (intonovati). Nz. Ta mění tony (= hubuje). Us. Ale ovšem city radostnými se proplétá ton elegický. Sš. II. 150. (Hý. ). — T. v mluvnici = pří- zvuk, Akcent, m. T. temný, tvrdý, jasný, ostrý, měkký. Nz. T. chřtánový = chrop; pronášený; plnosť, chod tonu. Šm. — T. v malířství, der Ton. T. tmavý, světlý, místní, t. barvy. Nz. — Dobrý ton = dobrý mrav a způsob společenský, guter Ton. Rk.