Zvoniti
Zvoniti, zvoním, zvoň, ně (íc), il, ěn, ění; zvonívati, läuten. — abs. Slyšel z, ale ne sezváněti. Chudá fara, sami mniši (sám farář) zvoní. Mus. Nač z., když už potlouklo. Lb. Slyšel z., ale neví v kterém kostele (vz Nepozorlivý). Č. Slyšel z., neví odkud (vz Vyzváněti, Mluviti). Lb. Pes zvoní (ohonem hýbe). Šp. Poháry zvonily. Mkr. Slyšel z., ale neví kde (komu). Us. Staroměstské zvony zvoňá, novoměstské do- zváňajú. Brt. P. 35. Zvoní podkovy. Pk. Už ho viac nevídať, iba šabľa zvoní. Čjk. 50. Slyšela Hanička prvše (druhé, třece) zvony zvonic, das erste, zweite, drifte Ge- läute. Sl. spv. II. 79. Zvoňte, hej! zvoňte! to je noc hrozna! už všetky živly sú v boji. Btt. Sp. 58. Viem, kto ste, čo ste, kam ma voláte. Osudná zvoní hodina!; Zvony zvo- nija, deň hlásajú. Btt. Sp. 116 , 156. Boja- novské zvony zvoňá, Ulianku drábi hoňá; Ti světlovští páni, to sú grobiáni, puščajú z roboty, až modleni zvoní. Sš. P. 168., 512. — co. Poledně zvoní, oběda není, kuchařka zhnilá oběda nenavařila. Pck. Ps. 96. Z. smrť Páně (die Scheidung läuten, v pátek). Dch. Kostelník zvonil klekání. Us. Brt., Šd. Zvoní-li poledne a touž dobou hodiny na věži bijí, někdo umře. Na mor. Val. Vck. Kdo pravdu zvoní (povídá), bití si uhoní. Č. M. 65. — čím: zvonem, Ros., všemi zvony, umíráčkem, Us.; nohama (jimi sedě házeti). D. Pod Krkonoši: malejm zvonkem, někdy: malem zvonkem, ba i: zvo- niti malem. Kb. Z. malým, prostředním, ve- likým (zvonem). Dch. Měšec zvonil zlatem. Kká. K sl. 212. Z. ohonem. Škd. Zvoní koně podkovami. Er. P. 497. Zvoní ostru- hami. Kká. Td. 335. Když jeho nebožce umíráčkem zvoní. Brt. LN. II. 157. Seke- rami mu k smrti zvoní. Hdk. Retázami z. Chlpk Sp. 18. Jsou-li dva nestejně veliké zvony, zvoní se větším, blinká se menším. Na Hané. Bkř. Šak jej (jí) budú z. hlasnými zvonami a mne budú čerkať ostrými me- čami. Sb. sl. pís. II. 1. 102. — nač. Na služby boží, Us., na poplach, Šp., na po- hřeb. Us. Zvoní mu na poslední (cestu?) — umírá. Vz Smrť. Č. Marnosť zvoní na ve- selý zvonec, kdo ju ale následuje, má ne- šťastný konec. Na Slov. Tč. Zvony nový, smetanový, provaze z tvarohu a kdo na ty zvony zvoní, zalíbí se Bohu. Sš. P. 687. Bejk zvonil na zvonec. Er. P. Z. na sobáš Dbš. Sl. pov. II. 16. Na mši svatou zvonijou, všeckny panny na ni dou. Čes. mor. ps 293. Zvonili mu na skonání. Us. Šd. Hele, húsky, hele, už na večer zvonia a vám vždycky ešte obilíčko vonia. Slav. 126. Zvonia na deň. Btt. Šp. 23. Z. na modlení. Mus, 1880. 25. Z. na zvony, Ros., Er. P. 9., Sš. P. Byl v lodi zvonec, na který zvoní- vali na poutníky. Pref. 41. Z. na klekání. Bl. Ma páteře z. (vypráskati někomu). Us. Šd. — več: v zvon. Ros. V chřapavý z. nezvoň, vlka na kulhavém koni nehoň. Rým. I ve všecky zvony se zvonilo. Skl. II. 534. Dali v městě ve všecky zvony z. Sl. Uh. I. 35. Z. ve zvony. Pass. 379., Chč. 31., Post. 145., Arch. II. 271., Hus I. 301.— k čemu: ke klekání, k pohřbu, Us., k obědu. D. Z. k modlení. Mus. 1880. 440. Komu se výboj děje, má z. k šturmu nebo po sou- sedích poslati. Wtr. exc. Ty zvony zvoní k pobožnosti. Kká. Š. 39. Měšec musí zvo- niť k tanci svadebnímu (nevěsta musí býti bohata). Shakesp. Tč. — kam. Ta báj zvoní v ucho moje. Osv. VI. 462. V skal- nou půdu podkovy mu zvoní. Kká. K sl. j. 15. Slova mi zvoní v sluch. Kká. (Osv. V. 35.). Zvonil tam vesele do želez perlík můj. Čch. L. k. 41. Do kostela z-li, by se panny schodily. Sš. P. 202. Z. někomu do hrobu. Osv. VI. 297. V hlavu přísný hovor strýč- kův stále jemu zvonil. Kká. Td. 233. Váh a Hron Slovensko rosí, Slováci doň sluzy ronia: matka Tatra smútok nosí, její ďeťom do hrobu zvonia. Čhlpk. Sp. 1. — co komu kde: hrana. D. Již mu hrana zvoní (již mu vyzvánějí). Jg., Lbr. Již mu zvoní umíráč- kem. Vz Nebezpečenství. Lb. Zvonili mu hrany po všech farách. Star. let. Zvoní mi v uších (vzní). Plk. Nedáme mu z., až nás bude honiť. Čes. mor. ps. 49. Sklenička suchá, nalej mi do ní, ať mi nezvoní. Na Zlinsku. Brt. P. 32. Šablenka mu zvoní. Sš. P. 282. Kdo se v panské práci přetrhne, nezasluhuje, by mu z-li (říkali za roboty). Bž. exc. Z. psům hrana (klátiti nohama). Us. Rjšk. Bratříčkovi už zvonijú, Ulianku podpalujú; Komu ty zvony zvonijú, že ony tak smutně idó. Sš. P. 169., 83. Dejte mu zvoniť (umírá). Už mu zvoní (vyzvánějí = umřel). Tkč. V kostele zvoní. Šd. V ska- lách stříbrem zvoní prameny. Vrch. Jede, jede tři sta koní, u každého šabla zvoní. Čes. mor. ps. 254. Keby som vedela, že leží na márach, dala bych mu z. na dvanácti farách. Sl. ps. 277. V dálce na klekání zvoní. Hdk. Zvoní hranu na klášteře; Dal jí hrana zvoniť po celé krajině, aby bylo slyšeť do turecké země. Er. P. 474., 485. Braček, kam běžíš na tom sivom koni? či ti tak náhlo, azdaj dakde horí? Kóň sa ti sbesnel, či mu v ušiach zvoní? Č. Čt. II, 56. Oj, zajali, zajali, oj synečkovi ovce. Ja di, milá, di, počuj, ja kde zvónija zvonce. Ej, zvónija, zvónija, ej v rychtářovém chlévě. Pok. Ps. 4. Nad kostelem velké zvony do vůkolí zvoní. Nrd. Bld. 9. Kým mi tento meč pri boku zvoní, nesmie sa ma nikdo ani len dotknúť. Dbš. Sl. pov. I. 294. Ak By ťa, má milá, Boh povolal, taký bych ti pohräb udělať dal. Na zvonoch z., na tru- bách trúbiti a potom by som sa na vojnu bral. Sl. spv. II. 58. Už v Holešově zvonijú a Václavka už honijú; Dal jí všude z. Sš. P. 91., 125. Kázal po kostelích z. Let. 122., Pal. Děj. III. 3. 297. Kde cengajú, tam aj zvonia. Zátur. Pořád zvoní okolo uší (bručí, povídá). Mor. Šd. Komu zvoní v uchu pravém, o tom se povídá pravda, komu však v levém, o tom se mluví lež. Us. Kšť., Mus. Když v levém uše zvoní, pravíja, že bude zlá no- vina. U Vyzovic. Šd. — odkud. Dám ti (jednu), že nebudeš věděti, ze zadu-li či z předu zvoní. Ctib. Hád. Písně samorostlé mu druhdy z hrdélek dívčin slovenských zvonívaly. Ntr. Vl. 208. Žalostně z väže umieráček zvoní. Sldk. 135. Z hlubin báj divná zvoní v sluch můj zlekaný. Vrch. — oč. číš o číš zvonila. Mkr. Či paprsky slunka tak o skálu zvoní? Kká. Jako jasný zvonek o kámen to zvoní. Hdk. C. 38. O mlat kamenný meč zvonil. Vrch. O peníz penízem z. Er. Kyt. 10. — jak. Každému zvonívá smrť na jeden zvonec. Vz Z. nač. Slov. Tě. Jazykem na prázdno někomu z. (nedůležité věci mu povídati). Sá. Kr. z Ješt. 120. Hlas mu stříbrem zvoní. Čch. Mch. 15. Dokola hvězdičky dukátovými hlasy zvoní na krásné časy. Nrd. Šla bych do kostela, neskoro mi zvoňá; Tie martinské zvony ako pekne zvonia, nejednej panenke dolu vienok zronia. Sl. ps. 54., 369. Zvoňte hrany na vše strany. Er. P. 493. Zvoní mu hrana všemi zvony. Er. P. 517. Ptám se já ťa, družičko má, komu to tak pěkně zvoňá?; Zlatý řeťaz na zvony, aby hlasno zvonily, tvé srdečko těšily; Vy buchlovské zvony na dva hlasy zvoňte. Sš. P. 84., 93., 491. (94., 182., 394., 441.). Kdo se bojí (kdo strachy umírá), tomu prdem zvoní (odzvoní). Us. Tč. Také na Slov. Zátur. Zvoňte, zvony, po vše strany, umrelo mi potěšení, odpad- nul mi z růže kvet, bude plakat celý svet. Sb. sl. pies. II. 1. 14. — kdy. V noci lan- dátuješ a ve dne zvoníš (klímáš). U Král. Hrad. Kšť. Z. klekání ráno, v poledne a večer. Us. Už zvonil vrah v tú dobu Slo- vákovi do hrobu. Slov. Tč. Hlásnik v noci o 3. hodině na deň zvonil (klekání ráno). Phld. III. 3. 287. Když přestanú z. při trojím pohřebě, přestane u lidí památka o tobě. Mor. Tč. Třetí den sobě z. káže. Mst. — kudy. Vřavou zvonil jeho písně hlas. Vrch. Potoků jek hlubokým dolem zvoní. Štúr. Vidíš, Martinko, mestečkom celým chýr o tebe smutný zvonil, že si sa kdesi spravil veselým; A poľom: Sláva, sláva a sláva! zvonilo dlhý, dlhý čas. Sldk. 39., 48. — proč. V pátek se zvoní na památku smrti Krista pána. Us. Pdl. Z. na schůzky (aby se lidé scházeli ku př. ku pohřbu. Mor. Bkř. Z. na poplach. Vz Z. nač. Us. Dch. Mně to sladce pro útěchu písněmi zvoň. Čch. L. k. 52. Na vstávání z. Mtc. 1882. 167. — o kom. Slyšel o tom zvoniť, neví to docela jistě. Dch. Proti tomu zášť se pozdvíhá a zle o něm v celém světě zvoní (zle mluví, kle- vetí). Sš. Bs. — proti čemu: proti povětří. Pk. — se, herumziehen, herumschwärmen, herumgehen. U Místka. Mtl., Škd. Já vím, kolik se zvoní (co se povídá). U Rychn. Fch.