A
A původní. Vz Gb. H. ml. I. 22. A pra- slovanské. Ib. 24. Staroslov. a odpovídá na Slov.:ja, ä, o; strsl. á odpovídá tam: ia,já,ä. Pastr. L. 73. — Rozličné vyslovování hlásky a na Hané. Vz Ert. I). II. 7. — Je stříd- nicí za původní ä, ö, ë, za praslovanské a,ę. Gb. H. ml. I. 24, 90. — Vzniká zdloužením z e; v české době historické také z jiných hlásek. Ib. 24. 90. Praslovanské a zachovalo se také do češtiny; případy, kde české a (á) = praslov. a. Ib. 24. — A se přehlasuje v e. Ib. 92. O přehlasování na Zlínsku vz Brt. D. II. 1., u Napajedel 3., v N. Dědině 4., u Kvasic v Kroměř. 5., u Zábřehu 120., 124., u Tišnova 179., 180. (zehrada), u Třebíče 223., u Dačic a Telče 277. (čepice, práce); jen někdy u Olom. a Prost. 65., u Litovle, Konic a Jevíčka 107., u Jemnice (a koncové v e) 265.; nepřehla- suje se u Letovic 103., u Slavkova 145., u Třebíče v nora. fem, po c: palica, čepica 223., u Kroměříže 9., u Vyškova 99., místy u Drahan 100., z pravidla se nepřehlasuje u Kojet., Přerova 41., u Kruml. 199., na Zďár- sku 244.; u Kunšt. trvá koncové a celkem nepřehl. (duša, lavica) 229. Cf. ib. 122., 123. — A cizí z pravidla zůstává: fara, pohan, šach; někdy se mění v o: caminus komín, calendae koleda, v é: rapa řepa, v e: nabagér nebozez. Ib. 124. — i se 1. přisouvá v dialektech vědár (místo pohyblivého e ve věder), potom potomá; 2. odsouvá: Alexa Lexa, Alois Lojza, začala začla. Ib. 124., 125. — Pohybné a (á) na Slov. a v Chodsku. Vz ib. 186. — A v Háj- kově Herbáři a Veleslavínově Kalendáři. Vz Listy filol. 1894. 101.