Fara
Fara, y, f., farka, farečka, farčička, na Mor. fára, z něm. Pfarre a to z lat. parochia [7ta. iioty. in, řec). 1. Osadnici k jedné správě duchovni příslušející i úřad pastýře nad nimi. Die Pfarrgemeinde, Pfarrpfründe, Pfarre. Té fary, z té fary člověk (z té farní osady). Kněze na faru dosaditi. Někoho do fary při- jati, přivtěliti (do osady)., Jg. Na faru se dostati, přijíti.. D On je z jiné fary. On k té faře patří. Dostal se na faru výnosnou, chudou. Us. Kněze na faru uváděti a podávati (instal- liren). Er. K některé faře náležeti, někam farou náležeti, k faře něco připojiti, faru ně- komu podati n. propůjčiti. J. tr. Chudá fara, sám kněz zvoní (sami mniši zvoní). Vz Nuzný. Lb., C. — 2. F. = farní kostel. Ve své faře mši slyšeti. Us. Die Pfarrkirche. — 3. F. = farní dům. Das Pfarrhaus. Obědvati na faře (u faráře). Us. — Do též fary náležeti, také = rovným, z též vrstvy býti. L.