PravopisPravopis, u, m., orthographia, die Recht- schreibung, učí nás grammaticky správné tvary správně psáti. P-sem rozumí se způ- sob, jakým podlé běžných pravidel a zvyků článkované hlásky, slyšené ve slovech a větách mluvených, se označují literami. Gb. Uv. 57. P. fonetický či hláskový, píší-li se slova tak, jak toho výslovnosť žádá; ety- mologický, píší-li se slova tak, jak ze svých prvků povstala. S. N. Onen zakládá se na zásadě: Piš, jak mluvíš; tento velí slova tak psáti, jak vznikla. Pravop. řecký na př. jest fonetický: ).éXe.-/.rcu m.: W.eyrai (z líy-w), ti,t{)inxai m.: ritftißrai (tyißii)). Latinský jest dílem fonetický maje scripsi m.: scribsi (ze srib-o), lectus m. legtus (z leg-o), dílem ety- mologický: obtineo, jež zní optineo. Kt. Vz Etymologický, Fonetický. V češtině jsou nyní oba druhy spojeny; tak se píše božský, ač se vyslovuje boský, a píše se český, ač by dle etymologie češský (čech?ský) se psáti mělo. Gb. Kromě fonetického a etymologi- ckého psáni jest ještě historické, když se totiž píše tak, jak se psávalo a poněvadž se tak psávalo, třeba by výslovnosť k ji- nému psaní ukazovala. V p-se českém mělo by se psáti na př. po etymologicku včcší anebo věčší, po foneticku věcí a píše se po historicku větší, poněvadž od 16. stol. všeobecně se tak píše. Historické psáni je někdy zároveň etymologické, jako na př. když nepíšeme mnoství, jak se mluví, nýbrž množství, jak se od 15. stol. píše a jak zá- roveň původ slova velí. Pravopis jest tedy rozdílný podlé trojí rozdílné zásady: fone- tický velí psáti tak, jak se vyslovuje, ety- mologický tak, jak původ slova žádá a histo- rický tak, jak se psávalo. Tři tyto zásady v některých případech si jsou na příč a dle každé bylo by napsání jiné na př. foneticky ouřad, etymologicky úřad a historicky bylo by auřad; ale větším dílem aspoň dvěma a někdy všem třem jistou měrou se hoví, na př. české těžký jest historicky a ety- mologicky napsáno, český historicky a fone- tický, spona foneticky, historicky a etymo- logicky. Gb. Úv. 58. P. český- je většinou fonetický, ale na mnoze také etymologický a historický. Gb. Úv. 59. V nejstarších pa- mátkách českých p-u fonetického více se užívá než v nynějších, píše se na př. vesměs vrastvo, mnostvie atd. Nedostatky staroče- ského pravopisu jen nedostatečnost' abecedy latinské vinna jest, která pro mnohé hlásky české znamének neměla, tak musilo na př. c za c, č i k, i za i, í, y, ý sloužiti atd. Později za příkladem německým staly se oblíbenými litery všelijak skládané, psalo se cz místo c, rs nebo rz místo ř, chc m. č, zz m. s atd., na př. zzwathy m. svatý, viechzssi m. větší, zlee m. zlé, lidskaa m. lidská atd. Tento způsob psání (p. spřežkový) trval až do Jana Husa, který p. český opra- vil. Na místo skládání liter zavedl diakri- tická znaménka, totiž čárku, která se na samohlásku dlouhou kladla, a puntík, místo něhož později klička nastoupila, kterou se znamená prostá litera abecedy latinské, když ne svůj původní, nýbrž některý příbuzný zvuk znamenati má, na př. š, č, ť atd.; p. diakritický. Tím se abeceda česká dle po- třeby rozmnožila, písmo české dostalo ja- snější, úhlednějí a stručnější tvar a stalo se zřetelnějším, v p-se proklestila se dráha dů- sledným pravidlům. V knihách tištěných se však p. Husův pro nedostatek znamén- kovaných písmen zdlouhavě ujimal a teprv přičiněním bratří českých, kteří v něm ně- které proměny učinili, všeobecná platnosť se mu zjednala. P. tento, potom též bratrský a kralický zvaný, od bible kralické (1593.) až do Dobrovského Lehrgebäude (1819.) té- měř bez proměny byl v užívání. Avšak již během této doby zmizel rozdíl mezi tvrdým a měkkým l. Dobrovský pak navrhl psáni i a í po c, š a z, když toho analogie žádá, místo výhradního dosud y a ý a zaměnil v v počátku slova náležitým u, čímž w se stalo zbytečným (p. analogický); r. 1842. přijala Matice česká j za g, í za j, a j za y v superlativu a imperativu (její m. gegj, nejlépe m. neylépe, dej m. dey; p. skladný) a (r. 1849.) ou zavedeno m. ú i místo histo- rického au a v za w. S. N. (Gb.). Vz více v Gb. Úv. 20., 58.-62., Hl. 2.-6., 68.-75., 152.
