-dko či -tko
-dko či -tko? Srovnáme-li držátko, no- sítka, měřítko, cedítko, zrcátko a podobné se slovy: držadlo, nosidla, měřidlo, cedidlo, zrcadlo, pozorujeme, že ona jsou zdrobněli- nami těchto, což se stalo připonou -tko (slůvko, děťátko, hříbátko, jablko). Ježto pak -dlo vzniklo z původního -tram (vz -dlo), mělo by se co do etymologie psáti -tlo, od čehož upuštěno jen z důvodů fonetických, ano l jest hláskou střední, k níž se u poho dlné výslovnosti hodí lépe d než t. Stojí tedy zdrobnělé -tko místo th>ko; přípona -dko tudíž jest nesprávná spočívajíc na fonetickém -dlo, sama nejsouc ni fonetická ni etymolo- gická: z obou příčin jest psáti -tko. Střední 1% pak v tltko u výslovnosti vypadlo, jako ve slově jabh-ko — jabko, čímž slovo přišlo o jednu slabiku, náhradou čehož se dlouží předchozí kmenová samohláska: hledítko, posýpátko, držátko atd.; dloužení jest tedy náhradným. To však se neděje, kde slovo nepřichází o slabiku, ano se 1í> nevysouvá, totiž v odvozeninách z prvotných kmenův: bidlo — bidelko z bidli-ka; křídlo — křidelko. Ježto e v slabice del jest vsuvným, není radno je dloužiti, ač to mluva obecná zhusta číní nahrazujíc je též hláskou ý = í, jež zúženo z é: bidýlko, křidýlko, pradýlko. U tohoto a jiných některých zvykl jazyk dloužiti kmenovou samohlásku, ve kteréžto příčině jest veliké kolísání, čímž vinna dvouslabič- nosť: křídlo, sídlo i šidlo, mýdlo, na Plašte vždy bidlo atd. Prk. v Km. 1876.