KýKý, ká, ké, s ž: kýž, = jaký, který, welcher, qui. Ký je tázací zájmeno, ale užíváme ho z pravidla jen v masc. vykřikujíce, když otázky, výkřiky s nevolí činíme. Ký čert! Kého kozla! Mkl. Kýž čert se tam nadýrá? Solf. Ký parom! Ká střela! Kou střelu robíš ? Was zum Teufel machst du denn? Na Slov. Ký čert mu to oznámil? BN. Ký blázen ti to povídal? Kého čerta to máte? Us. Ký se skloňuje z pravidla i v písmě, jak se v obecné řeči mluví: Kýho čerta! Kýho (n. kého) čerta tu máte ? Us. Kýho čerta tu děláte ? Us. Ký je také pluralu schopno: kých čertův! U kých čertů vězí? Us. Kými čerty! D. Ale: ký kozli, nikdy: cí kozli! Ht. Sr. Ml. 241. Cf. Nepřátelům aby překážel, buďte cíž buďte. Arch. 1420. — Ký vztažné. Jako Lumír, ký slovy i pěniem bieše pohýbal Vyšehrad i vsie vlasti. Rkk. 8. — ký (bkb., bkb) přípona jmen přídavných. Přidává se k jednoslabičným slovům a znamená obyčejně způsob nějaký n. jakosť věci: sladký, horký, vlhký, lehký, měkký, blízký, břitký, hebký, hořký, mělký, stydký, trpký, vrátký. Samohláskou opatřené n. zjemněné odvození: -oký, -eký: hluboký, vysoký, daleký. Souhláskou opatřené odvo- zení: -ský, vz -ský. Č. Stran stupňování vz -eký. U zdrobnělých: malitký, sladičký, stařičký, malinký, zlatinký, malounký. Mkl. B. 263.
