Hrana, y, f. (zastar. hrano, a, n. ), vlastné konec věci; kraj nějaké věci, jako sloupu, který není prostě okrouhlý, než tříhranný, pětihranný atd. Ros. H., ostrosť řezáním neb stýkáním-se dvou ploch vzniklá, eine Kante. Jg. Hrany spojkové, spoječné, Combinations- kanten. Nz. Na hranu něco postaviti, kanten. D. Ta kaplice jest zevnitř na několik hran stavěna. Pref. Klobouk na tři hrany (facky, ochlípky, střechy; tříhranný), die Krempe. Súžichu sě v ostru hranu. Rkk. Zvon malý ve tři hrany bije, veliký zvon ve dvě (jedním zatáhnutím). Ros. — Hrany, v nom. a akkus. pl. také: hrana, pl., n. Mk. Das Trauergeläut. Hrana někomu zvoniti = zvoniti s přestáv- kami, jako mrtvému. V Krkonoších: odrážeti. Kb. Hrana zvoní, hrana, jak květ zašla panna. Nej. Jedny, dvoje, troje hrany (když po jeden, po dva, po tři dni někomu se zvoní). Us. Zvonili mu hrany po všech farách. Star. let. Dám ti hrana zvonit. Mor. Pís. — Hrana a pl. hrany = hranice. Má veliké hrany bu- kového dříví a my máme jen malou hranu. Na Mor. Mřk. Vz Hraň.