Hrana
Hrana = průsečnice dvou stěn tělesného úhelníku n. mnohostěnu. Hra. Cf. Mkl. Etym. 76. H. = průsečnice stěn tělesa hranatého: podstavná, die Grund-, pobočná, Seitenkante. Jd. Geom. II. 29. H. mnohoúhelníku plo- ského; h. sousedně, protější. Ib. 21., 24. H. rovnoplosná, gleichflächig, klínovitá, keil- förmig, osmistěnná, Oktaëderkante, spoj- ková, Kombinations-, Sl. les.; úhel hrany, der Kantenwinkel; prosvítavý na hranách, kantendurchschimmernd, Sl. les.; polová, NA. V. 464., lámavá, ZČ. III. 87., úvratná, Rüekkehrkante. Stč. Dif. 271. — Hrany, das Trauergeläute. Bž. 70., Prk. Přisp. 26. Koř. gar, grati, grajati — zvučeti, hlásati, velebiti; h. tedy = velebení nebožtíka, zpěv pohřehní, který se nahrazuje zvoněním. Prk. v Pdg. 1886. 137. Sr. Mz. v List. filol. 1880. 190.—191., Mkl. Etym. 76. Na Pláště: hrana, y, f. Zvoní mu hranu. BPk. Ti holoubci tak překrásně houkali, jakoby hrany zvonili; Dal jí zvoniť hrany na patery strany; Zvučte hrany na vše strany, umřelo mé potěšení. Sš. P. 109., 126., 187.