Hrob
Hrob = místo, kde se ukládají mrtvoly. Vz S. N., Mkl. Etym. 76., Kram. Slov., Stč. Zem. 737. Hroby v sibiřském pralese, eskimácké. Vega I. 279., II. 194. H. spo- lečný, rodinný, hromadný, Us. Pdl.; hroby řadové, Reihengräber, Ves. IX. 32., obrovské, KP. I. 98., h. boží. Dch., Sbn. 251., Jir. Ruk. I. 261. (Cf. Hry velikonoční. Vz Hra). Hroby řecké a římské. Vz Vlšk. 495. Hroby pohanské v Čech. Vz Ukaz 45. Kouká jako přátelé u hrobu (smutně). Č. T. Tkč. H-bů kažení a loupání. Cor. jur. Jir. IV. 3. 2. str. 415. Tvoja mamka leží ten h. ode dveří. Sš. P. 160. Položil, složil hlavu do hrobu; Sklesl v h. (umřel); Musí se v hrobě obrátiť; Spadne mu (skoupému) h.; Nedostalo se mu (skoupému) hlíny na h. Tkč. Trhá-li někdo s hrobu kvítí, přijde si v noci umrlec pro ně a vykráká mu. Mus. Kdo na h. sedne n. na něm usne, stává se lenivým ospalcem. Us. Vz o pověrách hrobu se týkajících v Mus. 1853. 475. Mysli na h., h. každému hotov. Prutem do hrobu nevženeš a kolá- čem z hrobu nedostaneš. Pk. Až v hrobě budeš, pak hoře zbudeš. Č. M. 181. Mrtvého h. nevrací. V h. se i největší vměstná. Bž. — H. = příkop. Ten kus lesa až po h. hra- ničný, der Gränzgraben. Soud. záp. opav. — H. = hrom (eufem.). Aby tě h. zabil! 1607., Dh. 118. — H. = pastviště u Zbraslavic. Pk. — H., Klostergrab, mě. u Teplice. Blk. Kfsk. 1320. Vz Tf. I. 451., III. 137., V. 242., S. N., Rk. Sl.