Zvadnouti
Zvadnouti, dnul a dl, utí = uvadnouti, uschnouti, verwelken, welk werden. — abs. Dyščíček nepršel, fijalenka zvadla, možeš milá, věděť, že je láska malá; Dyž sem za- čal kositi, kosenka mně spadla, než sem kosu osadil, jetelinka zvadla. Sš. P. 327., 544. Ľúbosť moja zvädla, ale ona zkvitne. Sldk. 284. Nieto tak pekných ruží, ktoré by naposledek nezvädly. Č. Čt. II. 303. — čím: horkem. Us. Pole keď suchotou a horúcim zvadnulo slnkom. Hol. 248. — komu. Chodíval tam hezký synek, už mu zvadl rozmarýnek. Sš. P. 357. Povedzte mi hory, vy dúbravy chladné, či príde na mne räd, či mi jaro zvadne? Zamlčia sa kraje, zašumí lesov dol: Všetko sa pomine — ale i srdca bôľ. Čjk. 31. Zvadl mi z bílé růže květ (umřela mně milá). Sš. P. Dyž počál kositi, kosička mu spadla, než kosu nara- zil, travěnka mu zvjadla. Pck. Ps. 40. — kde: na těle. Tristr. 201. — s kým. Nitra slávna nám zapadla a s ňou naša sláva zvadla: jako lipa posdieraná stojí Nitra za- nechaná. Č. Čt. II. 159. — proč. Líčka žalem zvadnou. Osv. V. 640. Zvadla mi od žialu dobrá máti moja. Sl. ps.