Jeho
Jeho, gt. a akkus. m., sg. zájmena on, ejus, něm. seiner. Vlastní-li se co osobě třetí rodu muž. n. středu. sg., která není podmětem věty, vyřizuje se přivlastňování genitivem ukazovacího zájmena jeho; vlastní-li se však něco více osobám, užívá se: jich, jejich (eorum, carům). Je-li osoba rodu ženského sg., klade se její (ne: jeho). To jest jeho otec. Viděl jsem jejich otce. To jest její dítě. Jak mnoho jsme v službách jeho vytrpěli. Vrat. Rány jeho vše zacelily. Dal. Znáš-li jeho syna? Us. — Jeho vlastní. = lat. suus. Hannibalem sui cives o civitate ejecerunt. Hannibala jeho vlastní spoluobčané z obce vypudili. Kos. Zde časteji svůj klademe: svoji občané. Brt. — Před j nestaví se v tomto případě vsuvné n, poněvadž předložka ne- patří k: jeho, její, jejich, jich, nýbrž k jménu podstatnému, na němž gt. jeho atd. visí. Šel jsem k jeho (ne: k něho) bratru = k bratru jeho. Kz. Vz On. — O jeho a jej vz Ho. — Jeho a svůj. Kdykoliv jest majetníkem sám podmět věty, přivlastňuje mu Čech zájmenem , svůj' ať jest podmět v osobě kterékoliv a v čísle jednotném n. množném. Jiné tedy jest: Václav přišel o jmění svou nedbalostí' a Vác- lav přišel o jmění nedbalostí jeho (jiné osoby než jest Václav)'., Hádá dle skutků svých' a, Hádá dle skutků jeho'. Chybně tedy: Pan polesný byl pochválen za jeho snahu m.: za svou. Naopak chybou jest: Výbor má za svou povinnosť panu B. díky vzdáti za blahodárné působení své m.: jeho. (Sám sobě výbor neděkuje za své působení, nýbrž jinému za jeho působení). Mk. — To jest mého bratra jeho dům šp. m. To jest dům mého bratra. Brs. 95. — Vz Jejich, Její, Svůj.