L a r nebyly ve strsl. samohláskami, tam i byly u nich samohlásky, které sevin, seslabily. Schl. v Gymnasialzeitungu 1851. 273. L a r mají na Zlínsku éastěji platnosť samohlásek nežli v češtině: brła, chłm, chłp, kłbko, žłč, kadłb, brablc, kadlc, dłžen, tłstý, škłbať. Co do kvantity l jest tam krátké i dlouhé; dlouhé l ,a ł: hib (košťál), kłč (klíč), słp (sloup), słnečko, zbłbka, dłhý, pĺniť, tłcť; v městě tvrdé ł krátké vokali- sováno v lu, dlouhé ł (ł´) v lú; kłč přešlo v klúč a potom v klíč. Také na mor. Val. Brt. v Mtc. 1878. 2. Cf. Mkl. aL. 186., 210., List. fil. 1. 271., III. 169., 180., 225., 314., IV. 156. Na Valašsku drží se l a ł samo- hláskové jen místy: žłtý, dłh, tłstý; jinde se vokalisuje: žlutý, dlúhý; ve slovech zdrob- nělých dlouží se tam l všude: vlk — vĺča. Brt. D. 60. Samohláskovosť hlásky l ruší se ve skupeninách středoslovných (kons. + 1 + kons.) vsutou před l samohláskou y ve slovech: vylk, pylny, vylžavno (vlhko), kyl- nuť; samohláskovosť hlásky 1 ruší se a) předsutým u ve slovech: žułty, žułť, hułt, hułtať, -kulčiť (slov. klčovať), b) vysutím jí samé ve slovech: muvič, smuvač, huk, hu- čeť, hučnica (silnice), čun, c) přisutým u: dluhy, tlustý, dluh atd. Po různu: słza (Frýdlant, Příbor), syłza (Frýdek), słuza (jinde), łežka (Opavsko), łyžka (jinde). Brt. D. V Ž. wit. bývá za pozdější samohlás- kové l psáno někdy l: všětky vlny, 87. 8., někdy ly: naplyn (naplň), 82. 17., obyčejně il, yl; pilna jest země, 47. 11., prziemylknu, conticescent. Ann. 9. (Gb.). Cí. Vm. ad Mkl. aL. 8,, 22., 27. — L epenthetické. Vz Mkl. aL. 228. — L tvrdé a měkké. L hrubé jako u n. o vyslovují Srbové, Slovenci, Moravané, Slováci v Uher.; pruští Poláci a prostý lid polský mění je vesměs na v: vuk (vlk), dau a dao, svovo. Šf. Strž. I. 251. Tvrdé l je patrné z pozdějšího přehlasování u v i: lítý, libý naproti lukno, lúka, neboť uvi jen po měkkých přechází. Ib. III. 334. L tvrdé dobře slyšeti v Přerovsku. Kd. Na Lašsku i a l rázněji se rozlišují než u výslovnosti slovenské a valašské; t zní hruběji, l jemněji, zcela jako v polštině. Slovo laika (loutka) tak měkce jako Lach, Slovák a Valach nevysloví. Na rozdíle obo- jího l zakládá se různý význam slov: lach (obyvatel) — lach (trhan), bulka (kolébka) — hůłka (hůl), lať, laju (líti) — lať, laju (do- mlouvati), latina (litina) — latina (latinská řeč). Brt. D. 98. V Boboluskách a v Brá- nicích vyslovuje se 1 zvláštním, nepostižním způsobem, mezi ł, u, v, tak že hrubé 1 ve výslovnosti ještě jaksi znáti. Je to asi první stupeň obalování: uežka (ležka, lžíce), hvy- boky (hluboký) huava, jauvka, pauk (v Hlav- nici: pałk), uu (luh), myduo, čeuo. Brt. D. Také v Podluží na Mor.: hutnúť (hltnúf), suza (slza), tustý, žutý. Tvrdé ł mezi dvěma samohláskami a po s zní téměř jako v: sto- dova, svovo. Brt. Také na Zlínsku se tvrdé 1 u výslovnosti rázně odlišuje od měkkého l. Vz Mtc. 1878. 6. Jak zní 1 v Podluží? Vz Obzor (Brno) 1883. 162. a: ła, łe, ły, ło, łu, łů, eł. Cf. Obměkčování, Mkl. aL. 203., List. fi. I. 52. — L se střídá 1. s r: vlkodlak — vrkolák, břesk —- blesk, chřtán — hltati, blekot — brek — brečeti, mozol — mosor, upláchnu — uprchnu, koliandr — koriandr, toral — tolar, Frolian m. Florian, dilektor — direktor, Tylory — Tyroly. Šf. III. 542. Mrhsvý (mlhavý) čas. Brt. D. Cf Mkl. aL. 212. -— 4. Sj: nejza. U Frýdka. Brt. D.— L se vsouvá: bečeti —- blečeti — blek — blekot, dáviti — dláviti, huk, hučeti - hluk — hlučeti atd. Šf. III. 473.-474. Ději, díti — dělati, dráti — dralivý — drliti, kotiti—kotáleti. Ib. 494. Na Zlínsku: bra- blenec. Mtc. 1878. 7. Valašsky: dláviť, usta- novlený. Brt. D. 65. Za Lašsku: kaplun (kapoun), ludžié (uditi), slupina, dlavié, pu- tlina, ludica (Op.), luzky (úzký), plumpa, plumpovač. Brt. D. 110. Cf. Ht. Sr. ml.
147., Ht. Sl. 49., Gt. Fon. 89., Mkl. aL.
296., Gb. Hl. 120 a List. fil. 1877. 304. —