Tkadlcovství
Tkadlcovství, n. = řemeslo, jehož úko- lem jest zhotovovati všeliké tkaniny z příze lněné a bavlněné, někdy také z příze vlněné i z hedvábí na stavu tkadlcovském, die We- berei, Leinweberei, das Weberhandwerk. Vlnu zdělávají obyč. soukeníci. Ku t. náleží připravování hotové již příze, tedy namá- čení příze režné, vaření v popelu a louhu, máchání, sušení, tlučení, aby změkla, sou- kání a posléze snování t. j. převíjení urči- tého počtu nití z cívek ve svazek či prouh jediný, což se děje na snovadle. Tento sva- zek či prouh jest pak osnova na stavu. Osnovu třeba dříve šlichtovati, t. j. škrobem a p. tužiti, aby byly niti tužší a hladcí. Vz S. N. — Částky stroje, na němž se pracuje: stav, der Webstuhl; stativa, die eine Seite des Webstuhles. Částky příční: vratidlo, vál, der Weberbaum, na něž se osnova navíjí; kolo (dole), na něž se tkanina hotová na- táčí; prsník = kulaté dřevo tvrdé, přes něž tkanina jde a o něž se tkadlec tkaje prsy opírá; svůrek = (jsou čtyři) přední hoření a dolení a zadní hoření a dolení. Svůrky čili svorky slouží k tomu, aby postranní hlavní části stavu (stativy) spojovaly a pevně v hromadě držely. Jest ještě jeden pro- střední (z tvrdého, hlazeného dřeva jako prsník) který k tomu jest, aby plátno nad kolem přes něj šlo, aby totiž tkadlec při práci místo měl pro kolena, aby kolenoma do tkaniny nevrážel (netloukl) a aby tka- nina sama jdouc z příma se shora lépe na kolo se navíjela; překládka = jest prkénko, oběma konci na stativách ležící, na němž tkadlec sedí; bidla = ona pohyblivá čásť, kterouž plátno se utkává. Visí na hoře, a. dole sem tam se houpá. Bidla ta skládají se ze tří dřev příčních a dvou postranních plochých jdoucích dolu a visí na hoře na stativách na příčním 4hranném dřevu (též svůrku), skrze něž dvě ploché postranní části bidel jdou a hřebíkem připevněny jsou. Dolení příční dřevo bidel jest tlustší a z tvr- dého dřeva, aby bidla těžší byla a při tkání lépe přiléhala. Prostřední příční dřevo slouží k tomu, aby tkadlec na ně ruce klásti mohl; jest na hoře hladké, polokulaté a z tvrdého dřeva a zove se slupka. Mezi ní a dolením těžkým dřevem bidel jest paprsek č. papr- slek, půr ze třtin, skrze nějž se osnova po páru vede; aby paprslek svisle (kolmo) stál, jest na spodní ploché části slupky a na hoření straně doleního dřeva bidel tak zvaná zdraž, vz Paprsek; brdo = onen nástroj zhotovený ze silných nití a šínek, skrze nějž se osnova vede, a který při prošloupnutí osnovu na dvě stejné (hoření a dolení) části dělí a tak onen průchod (fok) činí, jímž před bidlama a paprskem tkadlec člunek s cívkou pro- hazuje a tká. Skládá pak se brdo obyčejně ze 4 částí a osmi šínek. Pro každou niť v brdě je očko; hoření čásť slove adlaf, dolení patka. Brdo zhotovuje brdař, papr- slky paprskář. Brdo visí na skřipci; skřipec nebo skřipce (pl. ) = ono náčiní, na němž brdo, pod brdem rozporky a pod rozpor- kami kleviče a pod těmi podnožky visí. Jest pak skřipec na hoře na stativách na příč nad bidly; a aby brdo a vše pod brdem jsoucí buď výše neb níže dáti se mohlo, jsou po stranách ve skřipci dva šrouby (svory, točenice); na těch připevněno jest příční úzké prkénko, skrze které šrouby jdou a které jest matkou šroubu; na pr- kénku tom jest upevněn válek, na válku na dvou přes něj jdoucích popruzích visí brdo i s ostatním náčiním (das Zeug); jak mile šrouby těmi se zatočí, pohybuje se vše buď výš buď níž; válek u skřipce jest k tomu, aby při prošlupování půl brda šlo na horu a půl dolů; rozporky visí na brdě a pod ním, a jejich účelem jest, aby brdo všude stejně se dolů táhlo a všude stejně bylo rozpiato. Kleviče jsou připevněny na levé stativě, konce jejich šňůrou na rozporkách a jsou k tomu, aby brdo stejně chodilo. Podnožkami tkadlec prošlapuje; on pracuje nohama i rukama. Tká buď rukama, ruční tkadlec, aneb na šnorc. Rukama sám člu- nek sem tam prohazuje. Šnorc jest nástroj, kterým člunek se ze strany na stranu rychle posouvá. Jsouť k tomu konci na obou stranách bidel truhlíky a v nich ko- žené babky; ty přivázány jsou na špagátě jdoucím před tkadlce do prostřed, a nahoře na bidle připevněném; od prostředku visí kratší špagát silný, jejž drží tkadlec v ruce a kterým cuká — do babek člunek (na ro- zích okovaný) vráží a cuknutím zase zpět žene. S ním zároveň musí i tkadlec prošla- povati, nebo za každým proběhnutím člunku musí se prošloupnouti, aby nikdy dvě niti outku k sobě nepřišly, nýbrž aby vždy o jedné niti osnova a outek se proplítaly. Na ruku se dělávala plátna, na šnorc ba- vlna; rozumí se, že druhým způsobem mno- hem rychleji se pracuje. Ku protkávání osnovy outkem potřebí má tkadlec člunku. Jest pak tento dvojí: na ruční dílo a na šnorcové. Onen jest štíhlejší a slabší než tento a jest na rozích poněkud zahnut a drátem uhlazeným obit, aby příze do dřeva se nezadírala. Šnorcový člunek jest rovný, silnější, má rohy celé železné a běhá na kolečkách. Do člunku se dává cívka, s nížto niť při tkání se svíjí. Patrno, že, jakož dvojí jest člunek, též dvojího druhu jsou cívky. K ručnímu dílu jsou cívky z rákosu, na nich příze se souká kopečkovitě, cívka sama se v člunku navléká na tak zvanou duši (kousek kostice), na které se otáčí a tak niť při práci svíjí. Jest pak duše tenké vře- ténko uškrábané z ohebné rybí kosti, které kdykoli cívka došla a novou navléknouti třeba, ven se vyndá a novou plnou cívkou opatří. Cívky na bavlnu jsou dřevěné s krouž- kem na jedné straně, k němuž se niť pořád jako do kopce po celé cívce souká. Tato cívka v člunku se neotáčí, nýbrž na želez- nou duši nabodne a připevní; niť rozumí se jde přes háček a při svíjení-se cívku s jedné strany tak dlouho obíhá, dokud něco na cívce jest. Aby tkanina v patřičné šířce se udržela, k tomu slouží tkalci tak zvané šparežně (z něm. Sperreisen), nástroj rozpěrací, rozpěrák; skládá se ze dvou částí, které u prostřed se zdvíhati, vyndati a kdy třeba, dále posouvati mohou; jsou na kon- cích širší as 1? neb 2 palce, a krátkými mosaznými hřebíčky a žlutou žestí obity; na hřebíčky se kraj tkaniny nabodá a celá tkanina as tak roztahuje, jak osnova v pa- prsku široce rozvedena jest. Aby tkadlec tkaninu poněkud čistou, bez konců a roz- ličných přívěsků (fuflíků) udržel, k tomu má malý rovný nožík (nožík tkadlcovský), jímž věci takové uřezuje, a tak plátno čistí. Malé, avšak ku stavu náležející a nevyhnu- tedlně potřebné náčiní jest tak zvaná ženkle (die Senkelnadel, der Schnürsenkel), sloužící k tomu, aby tkadlec utrženou a zase navá- zanou niť brdem a paprskem provléknouti mohl. K rozvedení šlichtou spečených nití slouží šínky umístěné mezi brdem a vrati- dlem, které před brdem (jest jich obyčejně 5, může jich však i více i méně býti) páry na jednotlivé niti rozvádějí a tak osnovu celou na dva co do počtu zcela stejné díly dělí, které v brdě prošlapováním pak na horu dolů chodí. Vratidlo musí pevně se- děti; k tomu na pravé straně stavu a to na přední kolmé části stativy umístěn jest popust, který ve stativě na roubíku při- pevněn jsa dolů těžší částí a dvěma zuby v tak zvaný věnec sahá a tak vratidlo drží. Jest pak věnec kolo tvrdé, zubovité, mající podobu věnce. Kdykoliv kus utkán jest, popustí tkadlec, an za šňůru na druhém konci popustu zatáhne a tak dolení konec vyzdvihne; tím vratidlo se o kus posune a další čásť osnovy ku tkání podá. Tolik, kolik jeden zub na věnci obnáší, nazývají tkadlci popust čili klapku, říkají: Udělal jsem jeden popust, dvě klapky atd. Též na kole dole na pravé straně jest věnec, avšak větší, než u vratidla maje zuby menší; toho nezadržuje popust, nýbrž dvě klapky ne- stejně (na půlu toliko zubu kola) dopadající, aby na menší části tkanina se přitočiti mo- hla; také nazývají kolem věnec i válec, tak na př. možno tkadlce se tázati: Kolik máš již na kole (t. hotovo). Když se dává na stav, třeba osnovu po vratidle stejně roz- vésti. K tomu slouží prameny, z nichž se osnova skládá a na kteréž při snování hned se rozděluje; kolik cívek v cívečnici, to jest jeden pramen; pramen může míti 20, 30, až 40 nití či 10, 15 až 20 párů. Na vratidle se rozvádí či rozkládá stejně po pramenech osnova takto: Ve vratidle na podél jest zdraž, do tě se dá bičík, ten se provlékne na konci obnovy okem čili klící, jakouž tato činí; na bičíku se prameny stejně rozvedou v šířce takové, jakou plátno má míti, spíše o něco větší; pak se dá bičík do zdraže a roubíčky se v ní připevní; slouží pak bičík hlavně k tomu, aby osnova co možná stejně na vratidlo se připevnila. Při dávání na stav třeba též a to nevyhnutelně tak zva- ného rejkantu (Reihkamm), lépe řebříčku tkadlcovského (jsou pak tyto rozličné, hustší i řidší, dle tloušťky osnovy a mnohosti pra- menů), jenž slouží k tomu, aby při kladení na stav osnova stejně široce na vratidle se rozložila; proto mezi každý roubíček se klade pramen. Při práci, ku př. při dávání na stav, při šlichtování a p. vratidlo se otáčí klikou. Když se niť po niti skrze nové brdo protahuje, říká se, že se navádí; jeden píchá mosaznou pleskatou jehlicí, mající zoubek na konci (jehlou naváděcí) a druhý, an z pro- tější strany niť po niti mu na jehlu a do zoubku podává; říká se, že nahazuje. To děje se tenkrát, když nového cajku (Zeug), náčiní (rozuměj brdo s paprskem, jak tka- dlci tomu říkají) užiti se má; dělá-li se do starého cajku, do něhož již pracováno bylo, pak se nenavádí, nýbrž pouze přisukuje, navazuje, děje se to takto: ze starého kusu zůstane částka osnovy as ? lokte i více v cajku t. j. v paprsku a v brdě, totiž zadní či poslední konec osnovy; prameny se roz- říznou a niť po niti na novou osnovu, tak jak páry v šínkách provlečených jsou, se přismolí. Když vše, každá niť zvlášť při- smolena t. j. přisouknura byla, celá osnova se brdem protáhne, aby přísmolky na druhou stranu brda, ano i před paprsek přišly, na- čež se prošloupne, osnova prutem, zaráž- kou, protáhne a tak se zarazí (započne). Když kus (popust) udělán jest, šparežně se popínají. Na nich mívá tkadlec ženkli a nožík. Části svůrků ven ze stativ vyční- vajících slují čepy; v nich jsou klíny i po straně v bidlech. Stativy mají kačenky (zdraže). Aby stav vodorovně stál, užívá se krokve či krokvice; stativy se podpírají podporami; pod stativní nohy se dávají podložky. U vratidla bývá stav výše. K šlich- tování (kašování) osnovy slouží štětky trojí: 1. namáčečky, 2. lojovačky, 3. vytěračky. K loji potřebí lojového prkénka. Šlichta se dělá ze žita, z mouky a ze zemčat, na bavlnu, na přízi z jarky t. j. z jarního žita. Ku snování třeba snovadel (Scherrahmen); na těch jsou dvoje rohy nahoře a dole, o něž se pramen otáčí a zpět na snovadlech vede. Osnovové cívky se navlékají na dráty a cívečnici. Niti jdou párem skrze desku; 20 párů čili 40 nití dává chod. Dle počtu chodů jest plátno buď tlustší neb tenčí — od 40 až do 180 i 200 chodů. K soukání cívek slouží kolečko č. kolovrat; cívky jsou dvojí, osnovové a outkové; na každé třeba jiného kolečka. Části kolečka: stroj, vře- teno, kolo, klika, podnožka t. j. strojku. Přadénko se dává na viják, viják do sta- vce. Dle rozličnosti objemu přadénka jsou i vijáky rozličné. Na cívky má tkadlec u sebe na překládce škatulku. Ku poznání chodů plátna slouží tkadlci zvětšující sklo (die Lupe). Cévky osnovové jsou ze dřeva, outkové z rákosu, na bavlnu též ze dřeva. Čtyři přadénka činí stůku (stůčku), přa- dénko má 3 šteníky, šteník 10 hrubých (vel- kých), anebo 20 malých pásem; pásmo velké 40, malé 20 nití; pásma dělí niť, tak zvaná pasmice. Hk. T-stvím se živiti. Sych. Vz Stav.