Trop-us
Trop-us, u, m., lat. -řec. = zástupka, jino- značné slovo (rčení), Rk., když některého slova neužíváme v pravém, vlastním, nýbrž ve smyslu přeneseném, bildliche Redensart, der Tropus. T. metafora (přenáška, přenůška), metonymie (přejmenování), synekdoche (sou- pojem, přimínka). Vz Metafora atd. a více v Zk. Ml. II. 159. a násl.; Mk. Ml. 307. a v S. N. Tropy (= zástupky, od řec. slova T(>('nToę = obrat, a to od tt>tne. i-v =obraceti) vznikají tím, že věci se neoznačují slovy vlastně na ně připadajícími, nýbrž slovy ji- nými, s vlastními názvy jich ovšem nějak pří- buznými. Všecka slova jsou obrazy zvukové a významem svým původně tropy. Žádná věc názvem svým není označena zevrubně a plně, nýbrž toliko znakem nejvíce vyni- kajícím. Strom jest původně všecko, co strmí, mydlo, čím se myjeme (mohlo by tedy slovo to i vodu označovati!), šidlo, čím šijeme, roj, co se řine, pivo, vše, co pijeme, chvoj, co se chvěje atd. Užito-li tedy takového jednotlivého znaku na ozna- čenou celého určitého pojmu, užito části za celek (pars pro toto) čili tropu, jemuž ří- káme synekdocha. — Má-li u nás čbán ucho a pysk, hodiny ruky, stůl nohy, hora témě a patu, stéblo kolena, zvon srdce atd., pře- neseno tu názvy údů lidských obrazně na podobné části jiných předmetův a užito tudíž tropu, jemuž říkáme metafora. Tak všechny říkajíc názvy pojmů duševních pů- vodu jsou metaforického, majíce do sebe vý- znam původně smyslný; n. př.: chápati, po- jímati, vykládati, rozebírati, zavírati atd. — Pravíme-li o někom, že žije a tyje z mo- zolů cizích, míníce tím práci, přeměnili jsme názvy pojmů souvztažných (effectum pro causa efficiente) a užili tropu, jemuž jméno jest metonymie. Taktéž pravíme-li jazyk za řeč a p. — V živoucím však jazyce takové názvy pojmů původně tropické znenáhla ustálují se za názvy vlastní (xvyia xaí xoivä ôvófiata), anoť jich tropický původ poza- temní, a tropem pak slove ten obraz zvu- kový, když na místo vlastního pojmu kla- deme pojem příbuzný, názornější. Příbuz- nosť pojmů zakládá se a) na různém objemu jich (synekdocha), b) na vniterné souvislosti (metonymie), c) na podobnosti (metafora). Rozeznáváme pak tři hlavní druhy tropův; jsouť to: I. Synekdocha (soupojemnosť) za- kládá se na záměně pojmů sourodých jako jsou: čásť a celek, jedinosť a množství, zvlášt- nosť a obecnosť a p.: Nemá kam by hlavu položil. V rodné zemi složíme své kosti. Přede stánkem nebes Pána zbožný rolník čelo kloní (Erben). Spartan od kolébky za vojína vychováván byl. A v té síni jak tu živo, moře šumu, lesku, záře (Pfleger). Oseje oběma klasy dědinu (= obilím ozimým i ja- rým. Tov. k. 109. ). — II. Metonymie (sou- jmennosť) zakládá se na záměně pojmů sou- vztažných (korrelativných). Takové pojmy souvztažné jsou: místo a obyvatelé, nádoba a obsah, látka a věc z ní zhotovená, maje- tek a majetník, příčina a účin, původce a plod, příznak a věc označená a pod. Poru- šena jest pak země před Bohem a naplněna jest nepravostí. (Gen. 6. 11. ). V lese na- rozeno, skopcem potaženo, koněm hovoří (= housle). Soused vyhořel. Četli jsme Čela- kovského. Rod vymřel po meči i po přeslici. — III. Metafora (přenáška) zakládá se na záměně pojmů podobných, z nichž každý jinému oboru pomyslnému náleží. Metafora není než skrácené přirovnání, kladouc za věc srovnanou přímo tu věc, se kterou se srovnává. Přenášky se činí 1. od věcí bez- životných a) na věci životné: Bůh jest stu- dnice dobroty nevyvážená. Byl mu štítem dobrým. b) Na jiné věci bezživotné, ob- zvláště na činnosti a vlastnosti lidské: Víra zhasla, láska ustydla. — 2. Od věcí životných a jich činností a) na věci neživotné, obzvláště na činnosti a vlastnosti lidské: Odstoupila naděje vše křesťany. Rozkošem uzdy ne- pouštěj, b) Na jiné bytosti životné: Záboji bratře, ty udatný lve. Dítky své na tuhé uzde držel. — Příklady metafor básnických: Pohádky dětských dob zas porozkvetly. V líci královnině se poupě radosti v květ rozpučelo. Z dáli vanou písně zlaté. Vzhůru nese bledé čelo, na něm psány runy žalu. Zora v líci stele lůžko, úsměv jitra na rtech taje. Tenkrát slávy stromy v květech nej- bujnějších byly vzňaty (Pfleger. ). — Dávno- věkých bájí svit. Již krutě srazila se vojska, příval mečů již se rozzuřil. Aj tu velebná hlava pokrytá sněhem let se zdvihne nad sbor pánů. Tichounká noc již perličkami vše listí vůkol skropila. Závoj mrákot smy- slům mým ukrýval hrozný osud (Vocel). — O mně po dědině řeči rozsévají. Zpěv. I. 30). Ve věnci černých věží táhlé zvuky snivě bloudí. Z luhů květných štěstí úsměv, míru sladká palma mizí. Smrti rána schvá- tila jej v lůno hrobu. Jeho jméno ověnčené ve hvězd písmě věčně kvete. Žalu červ se v prsou snuje. (Pfleger). — Jitro slávy nové svitá. Chci národ svůj zvelebiti, na výsluní slávy postaviti. Bolesti led v prsou opět jihne. Zvuky trouby v dálce umírají. Z mračna vichr děsným hlasem pláče. Na vrcholích pomoravských lesů bloudí bledé luny pa- prskové. Vichr křovinami kvílí. Noc na nebi hvězdy rozsvítila. Mrak již rosou za- plakal. Klusot komoňů již zvučí temně, po- sléz ve tmách Šumavy umírá. (Vocel). — Pozn. 1. Ve příčinách velmi mnohých užívá se metafor pro nedostatek slov vlastních, a takové metafory slovou sužívané, ńevlastno- mluvy neboli katachrése (j. a, täyjir\6Lq): Slunce vychází. Večer nadešel. Hrůza mne obešla. Slušíť ihned udusiti hněv, jak se zažže. Pohasne ten duch, kterýž jej podněcoval k tomu. Rozum potuchne a jako pohasne. Milosť k Bohu nepohasla, ale jen pomdlela. Zde na světě máme mdlý a potuchlý rozum. Písmo zapaluje k dobrému. Horkem svaté milosti nejsou rozníceni. Ač potuchne někdy tělesná žádosť, však se opět zbudí. A komu je věren, když ulehne na lakomstvo, poví křivdu. Vší svou myslí na tom ulehli, je- muž nelze trvati. Závistník nalezna nějakou ohyzdu, utrhne chvály. Čím kdo déle jde ve hříchu, tím dále zajde. Dotud přikrývá pokrytec svou licoměrnosť, až se však ukáže. Dobře to k lakomým se chýlí, ježto dí Jere- miáš. Tesknosť udeří na ně. (Štítný). Slunce dokročí poledne. (Rkk. ). — Pozn. 2. Druhdy všecky tři tropy v jednom výrazu se sbí- hají, n. př. řekneme-li o někom, že jest liškou podšitý, máme nejprve synekdochu (celek za čásť, kůži), pak znak za věc označenou (liška jest vzor schytralosti, metonymie), konečné skrácené přirovnání jest: chytrý jako liška (metafora). KB. 232. —233.