Předmět, u, m. P. ve filosofii vše to, co je mimo nás, neb co by bylo, i kdyby nás nebylo; vše pak ostatní, co vězí jen na nás a v nás, jest podmětné či osobní (subjektivní). Der Gegenstand, das Objekt. Hš. v S. N. Vz tam více. Věcné předměty (školní), die Realien. Dch. Jehož (evangelia) hlavitý a téměř jediný p. jest syn boží; Ale
zvláštní p. modliteb jeho neustálých byl. Sš.
1. 23. P. nebo věc náhrady, p. vyšetřování.
Objekt (Gegenstand) einer Entschädigung,
einer Untersuchung; p. právní, das Rechts-
objekt; p. povinný, přikázaný, obligater
Lehrgegenstand. J. tr. P. vyučování, je-
dnání atd. P. jednání, der Verhandlungs-
gegenstand. Pr. To zajisté hlavitým jest
p-tem události té; P-tem lásky boží jenom
Bůh býti může. Sš. J. 295. 162. To, což
představeno jest, sluje p. Mark. Log. 16.
Dle doby (Form) a předmětu (Stoff). Krok.
I. a. 17. Apoštol p. ten o milosti boží to-
liko se strany boží vystavuje; O p-tu tom
se strany lidské teprv ku konci dotýká.
Sš. I. 101. — P. (v mluvnici) slove ta část'
věty, která osobu n. věc vyjadřuje, k níž
se výrokem vyslovená činnosť podmětu
táhne. Das Objekt. Větším dílem vyjadřuje
se akkusativem nějakého jména, ačkoliv
i v ostatních pádech s předložkou n. bez
ní býti může n. bývá; a není-li jím jméno
ve smyslu přísně grammatickém, na př. in-
finitiv n. supinum, tu zapomněli jsme pouze
jmenného značení těchto forem, aneb je-li
p-tem jiná v skutku nejmenná částka řeči
na př. částice některá, má v tomto případě
povahu jména podstatného. S. N. — P.
1. u adjektiv: a) genitiv: Jest blízek zá-
huby, žádostiv boje, účasten pochvaly.
b) Dativ: dobrý, mil}', příznivý, užitečný
(komu), schopný (k něčemu). c) Instru-
mental: vinen, jist, bohat (čím). Vz uve-
dená adjektiva. 2. U sloves: a) akkusativ:
vidím holuba, krmím koně, mořím lidi.
b) Genitiv a) když působení podmětu ne-
vztahuje se k celému předmětu, nýbrž jen
k jisté částce jeho. On pravdy nemiluje.
Nalij vína. Dej mi chleba. — (!) Genitiv od-
luky po časoslovech ubíhání a oddělování:
ujíti hrozných muk, stříci se hříchu. — y) Po
časoslovech složených s do: doběhl cíle. —
')) Po slovesech příčiny: lekám se hrozby,
děsím se hromobití. — f) Po slovesech po-
zbývání , žádosti, vyhledávání , požívání:
žízním krve, lačním chleba, žádám vyplnění
prosby. — f) Po slovesech složených s před-
ložkami: u, na, po, při: pozdvihla hlavy,
natrhal hrušek. — c) Dativ: opírám se tvé
vůli, divím se té pilnosti. — d) Instrumental
hlavně u sloves hýbání. Hýbám rukou, třesu
stromem, praštil holí. Malý jazýček, ale
vším tělem vládne. Srdcem pokorným Bůh
nezhrdá. — e) Z pádů s předložkami patří
sem ty, které nejsou určením přívlastkovým:
a) Akkus. s předložkami: na, o, v. Spolé-
hám na hůl. Hněvám se na strýce. Starám
se o tvé zdraví. Věřím v Boha. — (!) Lokal
s předložkami: na, o, po, v. Přestati na
mále. Přemýšlím o našem stavu. Bažím po
slávě. Kochám se v tvé lásce. Mk. — Ko-
nečně vyjadřuje se předmět infinitivem, vz
nahoře. Kdo nezná mlčeti, nezná i mluviti.
Sotva jsem uhýbati stačil. Brt. Vz o před-
mětu také Brt. S. §. 28. a o předmětném
infinitivu I. 577. b. a Brt. S. §. 404. — Vz Doplňování.