DěleníDělení, n , lat. divisio; divise, divisí. Die Theilung, Scheidung, Sonderung, Division. Dividend = dělenec; divisor = dělitel; ąuo- tient = podíl. D. skrácené; způsob dělení skráceného. Nz. Vz Rozdělení. D. na dvé. Jg. D. nestejné, vz stran pořekadla: Rybář. K d. skla užívá se diamantu, lépe: diamantem sklo dělíme, řežeme. Pk. — D. slabik. Často chybujeme proti etymologickému složení slov dělíce: přij-du, nej-sem, vyt-knu, příj-my, zem-řel, zar-děl, pos-lal, poz-nal, přeč-kal, pom-sta atd. Vz také Ck, Čk. Dělíme pak slabiky takto. Rozdělujíce slabiky v písmě držíme se především toho pravidla, aby každá souhláska zůstala při slabice svého slova; nerozdělíme tedy če-sťa-slá-va nebo jinak podobně, nýbrž česť-a-slá-va. — Dále o sou- hláskách na kraji slova (na začátku nebo na konci) nemůže býti pochybnosti, ku které slabice by přináležely; majíť jen jednu samo- hlásku ve svém sousedství, ku které se do slabiky přidružiti mohou: st ve slově stav patří ku slabice následujícího a a v milosť ku slabice předcházejícího o. — Avšak sou- hlásky, které jsou v prostředku slova mezi dvěma samohláskama, mohou se i k před- cházející i k následující slabice přitahovati a pro tyto případy je tedy pravidel obzvláště potřebí. — Nejsnáze by bylo říditi se pra- vidlem staroslovanským, podlé kterého každá slabika buď samohláskou neb souhláskou j by se končiti měla, Velmi často skutečně tak dělíme, např. chu-do-ba, ne-tra-ti, ne-stůj-te, stra-sti atd. Ale často zpouzel by se proti takovému rozdělení grammatický cit náš, t. j. povědomosť o původu slova, které patrně z jiných částí se skládá, než by ono rozdělení slabikové ukazovalo, na př. když bychom rozdělili pa-nský, mo-řský, mo-stský, o-tče, o-dstup atp! Pro tyto případy ustálila se zvykem pravidla jiná, která se s povědomostí naší o původu slova nějak srovnávají. — Především se rozeznává, má-li se a) slovo složené na švu svého složení rozděliti, anebo b) jde-li o dělení jiné. a) Jde-li o slabičné rozdělování a přidělování souhlásek (ať jedné ať několika) na švu slova složeného, tedy se rozdělí tak k oběma samohláskám sousedním, jak k nim patří mimo složení, na př. cl v noc-leh, dr v pod-robiti a po-drobiti; zdr v roz-drobiti a po-zdraviti, a podobně po-doba a pod-obojí, na-duřiti a nad-užiti, ná-hlý atd. Kdy se od tohoto pravidla odchylujeme, je doleji připomenuto. — b) Není-li to ve slově složeném, a je-li mezi dvěma samohláskama 1. souhláska jediná, tedy patří (ve shodě se zákonem staroslovanským) vždy ku slabice samohlásky následující, na př. dru-há, ne-dě-le, ve-li-ký. 2. Pakli několik souhlásek mezi dvěma samohláskama skupeno a a) je-li prvním členem té skupeniny j, tedy se při- tahuje j k slabice předcházející a souhlásky ostatní k následující (zase ve shodě se zá- konem staroslovanským) na př. zdej-ší, milej-ší, dej-te. — Poznam. Kde jest ej místo ý, dělí se tak, jako by jen ý bylo, na př. hej-ří, tejn-ský atp. jako hý-ří, týn-ský. — ß) Je-li ve skupenině jiná souhláska prvým členem, než j, tedy to je zase buď skupenina původní, buď nepůvodní. Když je to skupe- nina původní, t. j. taková, která se nám nerozkládá takořka sama (třeba byla po- vstala kdysi složením), tedy patří celá ku slabice následující (opětně v souhlase se zá- konem staroslovanským), na př. my-slím, my-šlení, se-stra, bi-tva, vla-sti (původ z vlad-ti není nám již patrný bez rozboru gramma- tického), sla-sti atp. Když však skupenina není původní, nýbrž taková, na jaké patrně vidíme, že povstala vysutím samohlásky (na př. velký m. veliký) nebo střetnutím sou- hlásek s rozdílných stran (na př.: panský: n od kmene pan-, a sk od přípony -ský; otcovský: v od přípony -ov a sk od jiné přípony -ský; kosťmi: sť od kmene kosť a m od ohýbací přípony -mi, atp.), tedy se skupenina roztrhuje: souhláska, která vysutím samohlásky osiřela, přitahuje se ku slabice předcházející a ostatek k následující (tedy vel-ký, pon-dělí = poneděli, chal-pa = cha- lupa atp.), souhlásky pak, které při tvo- ření neb ohýbání slova s rozličných stran se v jednom skupení střetly, podlé slo- žení svého se zase rozdělují (tedy pan-ský, bož-ský, ot-cov-ský, ten-ký, kosť-mi, veď-te, prv-ní, hod-ný, hlás-ka, jed-not-livý, jed- not-ný, pás-ti, pás-li, pas-týř, pas-tva, sed-nu, sed-lý, sed-lo, dět-ský atd.). — To jsou pra- vidla, kterých se přes všecku svobodu a nestej- nosť poměrně přece dosti šetří. Dlužno k nim v krátkosti ještě něco poznamenati. a) Větším dílem snadně se poznává, které slovo a jak je složeno; ale někdy se to zakrývá jistými změnami hláskovými, které na švu složeného slova se sběhly, anebo za jinou příčinou nám to z povědomosti vyšlo, na př. při slovích oběd (z ob a jed), obyčej (z ob a yč-ej od učiti se), oblek (z ob a vlek), oběť (z ob a věť), počev (z pod a šev) atp, V případech těch a takových zvykem jest děliti takto: 1. Je-li (v písmě) mezi dvěma samohláskama souhláska jediná a to a) nesmíšená, tedy přitahujeme ji k slabice následující, jako ve slovích ne- složených: o-běd, o-byčej, o-běť, o-bec, anebo se dělení vyhýbáme: oběsiti; b) je-li smíšená, přitahuje se též ku slabice následující, na př. ro-sol, pře-ce (z před a se) anebo se píše nesmíšeně a slabiky oddělují se, jak toho slo- žení žádá: počev psáno podsev, a děleno pod-šev, pod-síň atd. — 2. Je-li mezi dvěma samohláskama skupina souhlásek a povstala-li při skládání slova, tedy se roztrhuje a dělí, jak toho složení vyžaduje, na př.: ob-raz, ob-saditi, pod-stavec atp. Podobně mělo by se také děliti oblek z ob a vlek, tedy ob-lek, ob-lékati; ale proti takovému napsání jako ob-leknouti atp. zpouzí se náš grammatický smysl, poněvadž — leknouti není skutečným slovem, jakým by mělo býti (jako na př.: saditi v obsaditi) a proto jest radno, vy- hýbati se takovým případům a neděliti. Druhé možné rozdělení, totiž o-bleknouti protivilo by se nám zajisté ještě více. Z týchže příčin vy- hneme se dělbě v obrat a obrátiti atp. — b) Někdy se souhlásky dvou původně roz- dílných slabik nejen střetnou, ale dokonce smísí na př. dětsko (stb. dé + tb -sko) a děcko, bohatství a bohactví. Píšeme-li ne- smíšeně dětsko, bohatství atp., dělíme sku- peninu dle pravidla výše udaného: dět-sko, bohat-ství. Píšeme-li však smíšeně děcko, bohactví, a dělíme-li děc-ko, bohac-tví, tedy roztrhujeme původní skupeniny sk a stv (neboť děc-ko = děts-ko, a bohac-tví = bo- hats-tví), což jest proti pravidlu o netrhání skupenin původních; a dělíme-li dě-cko, bo- ha-ctvo, vše-cko, záme-cký, kupe-cký, če-ský atp., tedy souhlásku, která vysutím samo- hlásky osiřela, ku slabice následující přita- hujeme (neboť dě-cko = dě-ť-sko, vše-cko = vše-č'-sko dle stb. vbsé -čb-sko, vla-ský = vla-š'-ský atd.), což zase jest proti pravidlu o přitahování těchto souhlásek k slabice předcházející. To jest vůbec: když slabika některá uprostřed slabik jiných svou samo- hlásku ztratí a samohláska její se souhláskou slabiky následující se smísí, tedy nelze při dělení slabik obou pravidel právě vyložených zároveň Šetřiti, nýbrž potřebí jest rozhodnouti se pro to neb ono. Přednosť zasluhuje dělení dě-cko, český, jakož i pře-ce (= před-se) vždycky dělíme, poněvadž slovanština vůbec miluje slabiky zakončené samohláskou (dě-, če- ...) a poněvadž souhlásky, které se s ji- nými následujícími smísily, tím samým ku slabikám následujícím se přidružily (dě-ť-sko = dě-tsko = dě-cko). — c) Že pravidla o pra- ktickém dělení slabik nejsou vesměs důsledná, ano že někdy vespolek do sporu přicházejí, jindy pak že není rádno děliti ani tak ani onak, to z toho vyplývá, že do jazyka psaného mechanicky vkládáme, co v jazyce živém není t. j. začátky a konce slabik; a dále že se v tom řídíme pravidly, v nichžto dvě zásady rozdílné se křižují, ze kterých každá má své právo a každá i ve zvyku písařském nějaké platnosti si dobyla: prvá totiž zbytek staroslovanského zákona o samo- hláskovém zakončení slabik, a druhá na původu slova založená. Gg. Listy filolog, a paedag. III. 201. - 205.
