Odstoupiti. — kam
Odstoupiti. — kam: dále. Alx. — čeho. O. Boha, Ž. wit. Deut. 15, Ž. ze 14. stol. 3., zákona, Výb. II. 177., BO., svých modl, Alx. B. v. 236. (HP. 47.), pravdy. Št. N. 57. Zimnice ho o-la. Kos. Když smrť přijde, o-pí (3. pl.) všeho. 14. stol. List. fil. 1887. 263. Že chci o. nepoddaných v ludbu jáz vás. Sv. ruk. 77. Má moc neodstúpí tebe (neopustí). Umuč. sv. Jiří v. 322. Této řeči chci o. Sv. Mař. v. 126. Odstúpi ho vše naděje. Alx. 1115. Cf. Odjeti, Odloučiti (i dod). — čeho kdy. Vy mne noc si všichni odstúpíte. Hr. ruk. 225. Když také pýcha neb smilstvo odstúpi člověka k sta- rosti. Št. Kn. š. 181. — co. Cf. Odběhnouti, Odjíti co (dod.), Odpěti, Osv. 1886. 603. O. co komu, Ošť. v Program. klatovském na r 1889. 8. — od čeho. O. od víry. Pass. mus. 283. Odstup to od každého dobrého. Pož. 27. Odstup od tebe to, pane! Hus I. 238. Ež sú od něho o-li. Št. Kn. š. 3. — čím odkud. Jestliže ode mne svým přá- telstvím odstúpil. Arch. VIII. 246. — co komu: statek synovi. Us. Tč. Kúpil sem čepku, já ti ju odstúpím, bo mi je malá. Las. Tč. — v čem kdy od čeho. Nyní mnozí odstupují od pravé nauky Kristovy ve mravech. Sš. II. 9. Pakliby kto mezi námi jeden druhého kdy v těchto beziech odstúpil. Výb. I. 1046. — čeho proč. Tvórce pro mě odstúpiv nebě trpěl těžké núzě. Pravn. 2250.