1. Předložka1. Předložka, y, f., lat. praepositio (v mluv- nici), die Präposition, das Vorwort. P-ky jsou nesklonné částice řeči, jimiž se vymě- řují poměry, v kterých jména podstatná aneb slovesa k výroku aneb k jiným částem řeči jsou. P-ky jsou původem svým adverbia místná a prvotně se jich také v platnosti této užívalo, čehož se po dnes zachovaly některé stopy, jako na př. hřebími skrz pro- bichu. St. skl. Jest pak v postupu, jakým se predložky vyvíjely, rozeznávati tri sta- dia, totiž: původně naznačoval se vztah pouhým pádem a nebylo třeba předložek ; stopy toho uchovaly se v češtině ve slovech doma, domů (dat. m. domovi), dole, dolů a v podobných. Druhé pak stadium bylo to, že k pádu přidalo se adverbium místné pro zevrubnější určení, neboť pouhý pád nevy- stihoval všelikých poměrů místních, i bylo potřebí, aby se přibírala jiná slova, která by pomery ty určitej i vyznačovala na př.: položil šat na stůl, pod stůl, přes stůl atd. V tomto stadiu zůstával pád od předložky nezávislým. Teprve v třetím stadiu stalo se adv. předložkou, na níž pád visel. Poněvadž předložky byly původně adverbia, mohly státi buď před pádem neho za ním, později ovšem ustálil se obyčej klásti je před ním. Nicméně však máme i v češtině příklady, kde p-ky stojí za pádem: Prokní stúpi ro- zenia-dlě svégo (Lib. S. 46.): Vstáše dceře- dle tatarska cháma (Rkk. 45.). Sebe-dlě, dceřě-dlě (Bž. 218.). Podobně v řečtině: <*>v ??? a v latině mecum (srv. mnedle.). V tomto případu přestávají p-ky býti p-kami a stá vají se záložkami (postpositiones). Připome- nouti také sluší, že táž předložka se dosti často opakuje u každého slova, které řídí, hlavně když náleží k substantivu, které spo- jeno jest s přívlastkem. Jenže pride s plky s (/echovými. Lib. S. v. 16. Od miery od té. BO. Na hoře na vysoké. B(). An otpovie, že sě pozná v nivčem. Kn. rož. 113. Posaď ji na stolici na, vysokej. M. Již jsem svému synu o tom o všem poručil. Arch. I. 84. Lúpili na silnici na svinnické. Pč. 28. (Tam často). Vpadla v dvór, v lesy i rybníky; Vpadla v jeho zboží, v pásv. v odění, v nad- byt, Půh. III. 111. 43., 68. Za, kráie za JMti i za nás za všecky i za všecky jeho i za naše i za jeho. Jir. Anth. I. 63. Pošlu ti má milá malé psaní po vodě po moři po Dunaji. Sš. P. 578. Čemu ty svietíš na ny, na bídné ludi? Rkk. 35. Se vším se svým ludem; na jich vrcholí na vysokej; u hrad u tvrdý; k vrchu ku hradovu: k hradu ku tvrdu. Rkk Dal v učení u vysoké; za tu tvú za těžkú vinu; na tu horu na Sion. Kat. Za dřevní za své předky. Výb. I. 462. Ze psa nehda z kakého. Kn. rož. čl. 17G. Do města do panského; na tom zboží na Sternbergském; s mých se všech zámkóv. Arch. I. 61., 139., 151. Včase v nevelikém. Kat. 112. Vtom ve všem já tobě povolím. Smil. Vz Mkl. S. 253. a mnoho pří- kladů v Bdl. Obr. L. S. G5. a 66. (V již. (Čech. se často opakují: v tom ve fšom, přes to přeze fšechno, k tomu ke fšemu. Kts.). — Rozeznávají se pak p-ky vlastní, kterých se vždy jen jako předložek užívá na př. do, na, o, po atd., a p. nevlastní, které stojí k pádu v poměru rekce, nikoli však v po- měru určení t, j. pád ten na nich už pů- vodně visel, kdežto u vlastních předložek byl původně samostatný (jich užíváme také ve platnosti příslovek: blíže, dříve, kromě, mimo, místo, naproti, okolo, prostřed, se strany, uprostřed, vedlé, vně a p. Bž. 217.) P-ky vlastní mají z větší části za základ kořeny zájmenné a byly prvotně lokativy n. akkusativy (ku př. pro, starší pra, lat. pro a prae, jest lokativ z prai, napřed, po- vstalý); nevlastní pak p-ky jsou nepřímé pády jmen podstatných n. slovesných, jako kromě jest lokal příčestí trpného praes. od kr (odděliti), mimo od minu atd. P-ky vlastní dělí se též na oddělené (dílné, Nz., odluči- telné, Bž.), a neoddělené, (neoddělitelné, ne- dílné, Nz., neodlučitelné. Bž.). P-ky oddělené sbíhají se jak ve složení se slovesy a jmény, tak i kromě složení s pády jmen jako: do- mluviti, do města; p-ky neoddělené, sbíhají se jen ve složeninách jako: pa-měť, pama- tovati, pra-děd, pře-chod, roz-dělení, sou- sed, sou-hlas, vy-brati. vý-klad, vz-hlédám, vzdélí (někdy náslovné v bývá sesouváno: zvýší m. vzvýší: před následující sykavkou vysouváme z: vstanu m. vzstanu. Bž. 217.), u v ubohý. (Bž. 217.). P-ky spojují se s ji- stými pády a to některé p-ky jenom s jed- ním, jiné s více pády. Genitiv řídí: bez, beze, do, dle, podlé, vedlé, krom, kromě, od, ode, u, z, ze a předložkové příslovky: kol (kolem, okolo, vůkol), kraj, blízko, daleko, drahně, místo, prostřed, vně, vnitř, strany, níž. výš; dativ: k. ke, ku. proti a předlož- kové příslovky: vzdor, k vůli, vstříc (Bž. 218.); akkusativ: mimo. ob, přes, prese, pro, skrz. skrze: lokal: při: akkus. a lokal: na, o, v, ve: akkus. a instrum.: mezi, nad, pod, pode, před. přede; dativ, akkus. a lokal: po; akkus., genit. a instr.: s (se), za. Jiné staročes. předložky jsou: iz (=z), pře (=pro), utr (= v, vnitř. Bž. 218.). Mnohdy slučují se dvě předložky v jediné slovo: na-skrz, kol-kol, na-proti. V slovanštině a latině jsou předložky se slo- vesy spojeny nerozlučitelně, kdežto v řečtině a v germanských jazycích od nich se mohou odloučiti (tmesis). Skládají-li se předložky s časoslovy, naznačují určitej i směr, kterým se činnost podmětu řídí, (směr děje v pro- stoře. Ht.Obr. 22.) Vz jednotlivé předložky, Týnovo Časoslovo a Praskův článek v olom.
programmu z r. 1875. — Někdy se více před- ložek se slovesem pojí. Význam takové dvojí, trojí předpony plyne z významu jednotlivých předpon: napřinášeti, napřebírati, naodmý- kati. poulétati, poukládali, zotvírati, poz- obchoditi. Mkl. S. 249., Pk. Hradu i městu Budeč převzděli. Háj. Já jsem ty peníze již dvakráte přepočítal. Jg. já to ještě jednou přepodsívám. Jg. Na mnoha místech ta práva přiopravili. V. Knížectví kouřimské k praž- skému přispojil. Háj. Jiného mocného kní- žete k sobě přizavolal. Pass. Tělo sv. Voj- těcha vzpodjali a, domův jej vzali. Dal. (Zk. Skl. 88. Pozn.) Vz Časoslovo I. 162. b. (konec). Na označenou vícenásobného po- měru místního užívají jazyky slovanské slo- ženin dvou i tří předložek. Byl-li na př. někdo pod stolem a chceme-li označiti, že z tohoto úkrytu svého vylezl, pravíme: Vy- lezl z pod stolu. Byl-li kdo za horou a přišel odtamtud : přišel ze za hory nebo z poza hory. V češtině spisovné velmi zřídka takových složenin se dočítáme, nářečí však valašské a slovenské hojně užívají složenin předlož- kových: Utíkal pryč z pod toho stromu. Vytáhl truhlu z pod lůžka. Kdybych to měl z pod kůže vzíti, tož ti to dám. Hrdlička vyletí ponad všecky kopce. I šel popod hory, popod les. Okouněl se domů jíti, leda tak poza ploty se připlete. Vychodí slunečko z poza lesů. Vykopal poklad z popod zeme. Je-li prvou částí složeniny předložka po, klademe vždy ten pád, kterého žádá před- ložka druhá: nad horou i ponad horou; za horou i poza horou. Pakli jest prvou částí složeniny předložka z, klademe vždy genitiv: pod kamenem, ale z pod kamene; nad horou, ale z nad hory. KB. 308. Na Slov. jsou dle Ht. tyto složené předložky: zpoza, zmedzi, spomedzi, znad, zponad dveří, zpod, zpopod domu, zpopri, spred, spopred atd. Mkl. S. 251. Vz tyto předložky a článek Bartošův v Km. III. 337. a 338., Brt. S. §. 343. Cf. Poznenáhlu. Zde slušno zmíniti se o krás- ných složeninách předložkových, jichž obec. mluva užívá na označenou děje distributiv- ného, táhnoucího se v časové posloupnosti k několika předmětům. Lid mor. v té pří- čině neužívá nikdy slovesa prostého, nýbrž složeniny předložek poz-. Vytáhl hřebík, ale: pozvytahoval hřebíky ze stěny. Otevřel okno, ale: pozotvíral okna. Nadal mu, ale: pozvynadával všem. Brt. v Km. 1877. 158. Vz slovesa s poz- složená. — Co se dotýče předložek otevřených, jednoslabičných: vy, po, pro, u, za, do, při (poněkud i pře) v češ- tině, připomenouti sluší, zvláště vzhledem k jich délce a krátkosti, toto hlavní pra- vidlo: jsou-li složeny s jmény od sloves ne- odvozenými, prodlužují se: výbor, výborný; pak-li jsou složeny se slovesy n. s jmény od sloves odvozenými, zůstávají krátkými: vybí- rati, vybrání, vybraný. — Dlouží-li předložky (předpony) se slovesy trvacími spojené svou samohlásku, mění slovesa význam svůj a zů- stávají neskonalými: ležeti — náležeti, přiná- ležeti, záležeti, příležeti; podobiti — nápodo- biti; seděti — přiseděti; sledovati — následo- vati, pronásledovati; slušeti — příslušeti; vě- řiti — důvěřovati; viděti — náviděti, nenávi- děti; viseti— záviseti; (strč.) ufati — doufati, zoufati. Sr. naležím se a náležím. (Bž. 165.). Co se týče konečně přízvuku předložek, které stojí před jménem, o tom vz Přízvuk. — Vz S. N. a Cf. Brt. S. §. 171. — Pozn. 1. Slovesa podmětná a nepřechodná stávají se, spojí-li se s předložkami, přechodnými ? rekce jim jako přechodným: po kladných akkusativ, po záporných genitiv. Sasy prošel a rozumu nedošel. Řekni mu slovo, nadme hubu jako potáč. Matku nadcházeje dceru předejdeš. Sla- bota ho obchodila. Odběhli mě. Křížem krá- žem pochoditi svět. Něco podstoupiti. Starosť žádná bylina nepřeroste. Sedlák o oko ko- bylu prohrál. Předejíti, rozesmáti, spatřiti, zastřeliti někoho, přičarovati, vymoci něco atd. Vz olom.
programm z r. 1875. str. 3.—5. — Pozn. 2. Předložky činí slovesa neskonalá skonalými. Vz Časoslovo I.163. a. — Pozn. 3. Kdeby zavřené p-ky se souhláskou násle- dující stejnorodou nebo se skupeninou sou- hlásek nesnadno bylo vysloviti, rozšiřují se samohláskou (obyč. e, po k i u): obe-jíti, ke komu, se sestrou, nade všemi, ke dvoru, beze mne m. ob-jíti, k komu, s sestrou, nad všemi, k dvoru, bez mne (chybně tedy: ku upomínce, ku návrhu). Zoveme tu vokaliso- váním předložek (Bž. 218.). — Pozn. 4. Dvou- slabičná slovesa, jakmile předložkou třísla- bičnými se stávají, krátí v infinitivu někdy dlouhou svou kmenovou samohlásku, vz Kvan- tita (I. 853. a), Infinitiv (I.. 574. b.). — Pozn. 5. Ani v češtině, ani v latině nemůže se jedno jméno opírati o dvě předložky, byť tyto týmž pádem se řídily, nýbrž třeba buď jméno klásti při každé předložce zvláště, nebo při předložce druhé nahraditi je zá- jmenem; obzvl. má pravidlo toto platnosť tam, kde předložky s rozličným pádem klásti se mají. Nikoli: před a po objevení Ameriky, nýbrž: před objevením Ameriky a po něm (po tom). Cf. Aby bohabojně živ byl před svatbou, na svatbě i po svatbě. Št. N. 43 Tedy ne: ,šel jsem před a za dům', nýbrž : ,šel jsem před dům a za něj.' Kos., Brs. 138. — Vz Kt. 94.
